Úplňkové noci přinášely našim předkům často úzkostné stavy. Podle pověstí se v tento čas po nocích toulala pradávná hrůza. Psi vyváděli a jejich děsuplné vytí se neslo krajem. Co tak jitřilo jejich emoce? Čeho se i lidé báli? Co byla ta pradávná hrůza?

Nejen ve středověké Evropě, ale i v dobách starověku znali lidé bytosti, které se podobaly vlkům.

Vlkodlak či lykantrop je v evropských legendách člověk měnící se ve vlka, případně v hybrid člověka a vlka. Příčina tohoto statutu bývá různá, například kletba, specifické okolnosti narození nebo pokousání jiným vlkodlakem.

Nejstarší doklady o víře v lidi měnící se ve vlky pochází z antiky. V raném novověku byli vlkodlaci spojováni s čarodějnictvím a existují případy lidí, kteří byli zvláště ve Francii, Švýcarsku a Německu v 16. a 17. popraveni jako údajní vlkodlaci, například Peter Stumpp. Později v gotickém románu 19. století jsou prezentováni také zpravidla negativně. Později se vlkodlaci objevovali zpravidla ve fantasy a hororu a vznikl současný populární obraz vlkodlaka jako bytosti bojující s upíry. Ovšem to je jen literatura.

Nejstarší písemné doklady o lidech měnící se ve vlky pochází z antického Řecka. Hérodotos se zmiňuje o skytském kmeni Neurů.

„Neurové se spravují zvyky skythskými. O jednu generaci před Dareiovým válečným tažením se jim stalo, že museli celou svou zemi opustit pro množství hadů. V jejich zemi totiž bylo hadů mnoho a ještě více jich na ně přišlo z vnitrozemských pustin, takže v tísni opustili svou vlast a bydlili společně s Budíny. Zdá se, že jsou tito lidé čarodějníky. Skythové a Řekové, kteří ve Skythii bydlí, o nich říkají, že se jednou za rok každý Neur promění na několik dní ve vlka a potom se zase vrací ke své podobě.“

I v řeckých bájích existuje pověst o králi Lykáónovi, který pozval bohy na večeři. Aby vyzkoušel jejich vševědoucnost , tak jim k jídlu předložil maso svého syna. Samozřejmě že Dia ani další pozvané bohy neošálil a tak jej Zeus to potrestal proměnou ve vlka.

V germánských zemích je vlkodlak nazýván werewolf. Tento název poprvé zmiňuje v 11. století Burchard z Wormsu a Bertold z Řezna ve 13. století.

V pohanském světě starých Germánů se hlavně ve Skandinávii mluví o vlkodlacích úlfhéðnar. Válečníci ve vlčí kůži bojující v transu spojovaném s Ódinem stejně jako berserkové. Ze středověku také pochází doklady o slovanských a baltských vlkodlacích, přičemž jsou tato etnika s vlkodlaky spojena i v severských pramenech.

Také v keltském prostředí se dovídáme o vlkodlacích. Bohužel záznamy jsou až ze středověku, Bretaňská romance Bisclavret vlkodlaka popisuje jako nevinnou oběť kletby. Podobný obraz nabízí i francouzský rytířský román Guillaume de Palerne. Ze severoitalského Friulska zase pochází středověké zprávy o benandantech, vlkodlacích chránících lidi proti čarodějnicím. Poslední z nich byl benátskou inkvizicí zadržen roku 1629. Ještě v 19. století se ale v sousedním Slovinsku objevovaly pověsti o bílém vlkodlaku, který bojuje s čarodějnicemi a démonickými bytostmi.

Negativní obraz divokého a zuřivého vlkodlaka se objevil v období, kdy církevní moc likvidovala pohanské kulty, a hlavně pak v s představou zlovolných čarodějnic.

Čaroděje měnící se ve vlky zmiňuje například Formicarius německého teologa Johanna Nidera z 30. let 15. století a během čarodějnických procesů ve švýcarském kantonu Valais probíhajících v letech 1428 až 1447 se obvinění přiznávali že na sebe brali podobu vlků a napadali dobytek. Roku 1589 byl lámán kolem Peter Stumpp, který podle doznání na mučidlech vraždil ve vlčí podobě. Za vlkodlaka se považoval také livonský stařec Thiess vypovídající v roce 1692 před soudem kvůli obvinění z modloslužebnictví, byl však pouze zmrskán a postaven na pranýř. Ještě roku 1863 se argumenty spojené s lykantropií objevily u soudu se španělským sériových vrahem a údajným kanibalem Manuelem Blanco Romasanta.

Věda vysvětluje vlkodlactví nebo-li lykantropii jako nesmysl, nebo maximálně jako duševní poruchu. Ovšem, proměna ve vlka je přeci nesmysl. Jako vždy je ovšem ignorován fakt, že zprávy o vlkodlacích jsou nejen z Evropy, ale i z jiných kontinentů. Tento fakt již vědci ale vysvětlit odmítli a mávli nad tím rukou.

Podle pověstí se vlkodlakem může stát člověk i magickým obřadem. Na internetu na různých blozích jich najdeme spoustu, ovšem vždy mají jeden háček. Nejsou dokončené, či tam chybí nějaká velmi zásadní informace, takže jsou vlastně nepoužitelné. I když… I špatně provedený obřad je obřad a může něco způsobit. Problém je, že nevíme co.

„Všichni říkají, že vlkodlaci jsou nesmysl. Problém je, že já jednoho viděl,“ svěřuje se nám Pavel Mareček z Prahy.

„Bylo to v době, kdy jsem jezdil na vandry. Bylo to na Brdech na prodlouženém vandru. Seděli jsme u ohně parta kamarádů, a jak už to tak bývalo, hrálo se na kytaru, povídalo. Byla tam s námi holka, které říkali Vlčice. Myslel jsem si, že to bylo protože nosila pás z vlčí kůže. Prý ho měla z Karpat.

Byl pátek a bylo všechno v pohodě. Vlčice byla fajn holka a byla hezká, tak do ní začal Pete, což byl můj brácha, dělat. Jenže v noci z neděle na pondělí se stalo něco divného. Celý večer se mazlila s tím svým pásem a byla taková roztěkaná a nevrlá. Pete to nechápal. Vztahoval to na sebe, tak na ní pořád naléhal a snažil se jí hladit po vlasech a tvářích. Najednou vylítla, chytla ho za ruku a kousla ho tak, že mu začala téct krev. To ji úplně rozběsnilo. Vyrazila do tmy lesa a zmizela tam. Problém byl, že Pete, když se vzpamatoval z toho úleku, tak si to ovázal šátkem co měl na krku a vyrazil za ní. Mraky se roztrhly a les prosvítil Měsíc.

Tu noc jsme nespali. Bylo nám z toho nějak divně. Nechápali jsem, co to do té holky vjelo, že Petemu tak ublížila a hlavně kam běžela. Ani Pete se nevracel. A navíc to vytí. Takové jsme tam nikdy neslyšeli a ani nikde jinde. Nakonec jsme vyrazili ty dva blázny hledat.

Dodnes Peteho nikdo nenašel. A ani Vlčici jsem již nikdy neviděl. Někdo říkal, že oba utekli za kopečky, jenže v Československu to už vřelo. Revoluce vypukla pár dní na to. Jsem přesvědčen, že mého bratra někde zabila. Mimochodem, až doma jsem zjistil, že v neděli v noci byl úplněk.“

Součástí jedno z rituálů na přeměnu ve vlka je použití vlčí kůže. Člověk toužícím se stát toto bytostí měl mít u sebe vlčí kůži, určitou směs bylin a na odlehlém místě provést rituál. K dalším proměnám mu pak stačila již jen ta kůže. Přesně jako měla ona dívka.

(redakce)

foto: pixabay