Upír neboli vampýr je mytologická bytost, která se objevuje v legendách po celém světě. Snad každá kultura má zprávy o těchto bytostech. Nejčastěji je popisován jako nemrtvá bytost, která se živí lidskou krví. V moderní kultuře se upíři stali populárními postavami v literatuře, filmu a televizi.

Co je to vlastně tedy za bytost? A jaké máme o nich písemné záznamy? Upír je často vnímán jako původně lidská bytost, která zemřela, ale z nějakého důvodu se vrátila mezi živé. Typickým znakem je potřeba pít krev živých lidí, což mu umožňuje udržovat svou záhrobní existenci. V mnoha verzích se upíři vyhýbají slunečnímu světlu, které je může zabít nebo oslabit. Je to údajně proto, že upírovo tělo je ve skutečnosti tělo astrální a takové útvary jsou zranitelné silným světlem. Upír se také neodrážel v zrcadle. Souvisí to s magickými vlastnostmi stříbra, které je opět účinné proti astrálním útvarům. Zrcadla se dříve vyráběla ze stříbra.

Legendy celého světa popisují upíry jako velmi silné a rychlé, s možností proměny v netopýra, mlhu nebo vlka.

Pověsti o upírech mají prý kořeny v lidových tradicích Balkánu. To ale nevysvětluje, jak je možné, že tyto bytosti znají Afričané, Asiaté a i Indiáni.

První dochované písemné zmínky v Evropě pocházejí z různých historických období a oblastí, přičemž nejstarší zmínky o upírech v písemné podobě se objevují například v ruském protipohanském traktátu „Slovo svatého Grigorije“ z 11. až 12. století, kde se uvádí, že pohané uctívají upíry. Rovněž severské ságy mají zmínky o těchto bytostech.

V českých zemích jsou zprávy o upírech obsaženy v kronikách a lidových pověstech, které popisují víru ve vracející se mrtvé, kteří škodí živým, což bylo spojováno s různými nesnázemi a nemocemi. Asi nejznámější jsou záznamy ve VIP kronice Jana Neplacha, které popisují dva konkrétní případy vampyrismu na našem území. (zde a zde) které musely být hodně znepokojivé, že je Jan Neplach zaznamenal.

Historické záznamy také popisují různé rituály a metody, jak se lidé snažili upíry zneškodnit, například vyhánění podezřelých osob za hranice osady, navrtávání hrobů a vylévání svěcené vody, či jiné drastické zásahy do těl zemřelých. Některé písemné doklady pocházejí z německých oblastí, kde se objevují zmínky o tzv. Nachzehrerech, mrtvých, kteří v hrobě žvýkají své rubáše nebo vlastní údy a vydávají příšerné zvuky. Podobným způsobem se měla projevovat česká upírka Dorota Ducháčová z Levína.

Ačkoliv slovo „upír“ má pravděpodobně slovanský původ, velmi podobné představy o oživlých mrtvých existovaly i v jiných kulturách, například ve starověké Mezopotámii nebo v severských zemích.

Celkově písemné záznamy o upírech, v démonologické literatuře i archeologické nálezy, dohromady dokumentují dlouhodobou a rozmanitou víru v tuto bytost.

Nejčastější metody, jak se člověk může stát upírem, se v různých kulturách sice v určitých směrech liší, ale většina motivů se opakuje napříč celým světem.
Mezi nejběžnější patří klasické pokousání upírem.

Pokud člověka pokouše nebo zabije upír, může se sám po smrti stát upírem, ale pouze v tom případě, že dojde ke spojení upírovy krve s krví oběti.

Jako další možnost se uvádí nedodržení pohřebních rituálů. Lidé, kteří nebyli správně pohřbeni (například bez obřadu, mimo posvěcenou půdu nebo s neúplnými rituály), se mohli podle pověr stát upíry po smrti.

Násilná nebo předčasná smrt rovněž byla označována jako možnost se stát po smrti upírem. Sebevrazi, nebo i osoby zavražděné, či popravené.

Narození za neobvyklých okolností.
Děti narozené s určitými znameními (například s „vlčí blánou“, srostlými obočím, zuby při narození nebo v neobvyklý den, například o Vánocích) byly považovány za potenciální upíry.

Lidé, kteří byli prokleti, nebo se zabývali černou magií, byli též považováni za možné budoucí upíry. Obvykle tito lidé, stejně jako popravení nebo sebevrazi, byli pohřbeni na mrchovišti bez obřadu. Takže zde nebyly dodrženy pohřební rituály. Právě proto se na těchto mrtvých často dělaly protivampyrické zásahy.

Ti, kdo žili nemorálně, byli zrádci, vrazi nebo jinak „nečistí“, mohli být podle pověr po smrti náchylní stát se upírem.

V některých kulturách bylo znamením upíra, když člověk neměl odraz v zrcadle nebo stín, což mohlo předznamenávat jeho proměnu po smrti.

Obecně platí, že upírem se člověk mohl stát jak „nákazou“, tak „prokletím“ či „nesprávným pohřbem“, což odráží hluboké obavy z narušení řádu mezi životem a smrtí. Ostatně existuje řada archeologických nálezů hrobů s protivampyrickými zákroky, ať už jde o prevenci, nebo i pozdější zásah k zamezení dalšímu řádění. O tom dokonce pojednává zpráva (Visum et Repertum) císařské vyšetřovací komise z roku 1732 ze srbské obce Medvedija, kde tato komise složená z lékařů, vojenských důstojníků a císařského prokurátora prováděla likvidaci hromadného vampyrismu.

Upír v kultuře:
Literatura 19. století je plná příběhů o upírech. Můžeme zmínit nejen román Drákula od Brama Stokera (1897), ale také novelu Carmilla od Sheridana Le Fanu (1872), nebo i příběh Mrtvá milenka od Théophila Gautiéra (1836).

Film a televize: Upíři jsou častým motivem v hororech i fantasy žánru, například v sériích „Blade“, „Twilight“ (Stmívání) nebo „Buffy, přemožitelka upírů“. Popřípadě film Královna prokletých, který se více drží původních legend.

Ačkoli se podoba upíra poněkud liší napříč kontinenty a epochami, některé rysy se v legendách a folklóru opakují s překvapivou pravidelností. Níže jsou shrnuty nejčastější atributy upírů, jak se objevují v různých kulturách světa:

1. Sání krve nebo životní síly
   Základním znakem většiny upírských bytostí je potřeba živit se lidskou krví, tělesnými tekutinami nebo životní energií.
   V některých kulturách (např. Indie, Malajsie) upíři vysávají nejen krev, ale i životní sílu nebo dokonce mozky svých obětí.

2. Nemrtvost a návrat ze záhrobí
   Upíři jsou často popisováni jako nemrtví – tedy bytosti, které zemřely, ale vrátily se mezi živé, obvykle v noci.
   V evropském folklóru jsou spojováni s návratem z hrobu a často nosí pohřební rubáš.

3. Fyzické znaky
   Výrazné ostré zuby, které slouží k prokousnutí kůže a žíly či tepny.
   V některých asijských a afrických kulturách mohou mít upíři podobu krásných žen, ale i zvířat nebo dokonce děsivých létajících hlav s visícími vnitřnostmi.

4. Nadpřirozené schopnosti
   Schopnost proměny (např. v netopýra, vlka, mlhu), neviditelnost, rychlé hojení poranění a nadlidská síla jsou běžné atributy.
   Některé legendy popisují i schopnost ovládat počasí nebo posednout jiné bytosti.

5. Zranitelnost a ochrana
   Upíři bývají ničeni probodnutím srdce dřevěným kůlem, spálením, slunečním světlem, odseknutím hlavy nebo použitím česneku, svěcené vody či kříže.
   Toto je ale poněkud problematické, budeme-li vycházet z předpokladu, že se jedná o astrální tělo. Na tento zákrok bylo nutné najít upírův hrob a takto zničit jeho fyzické „nemrtvé“ tělo.

Jedním ze znaků bylo i to, že fyzické tělo ležící v hrobě nepodléhalo rozkladu a dokonce mělo i velmi zpomalenou krevní cirkulaci. O tom mluví již zmiňovaná zpráva z Medvedije.

Různé národy a kultury měly pro upíry i různá pojmenování.
Národy Balkánu jim říkali Strigoi, Moroi, Vrykolakaz. Pro pohanské Slovany to byla Mora.
Afričané zase Asanbosam, Adze, Impundulu, což byly často démonické bytosti, někdy v podobě zvířat, nebo lidí sající krev nebo životní sílu. Impundulu měl navíc velmi děsivé vzezření hlavy s vlajícími orgány.
Asijské národy zase svým upírům říkali Langsuyar, Penanggalan, Brahmaparusha. Často se jednalo o ženské postavy, které útočí na děti nebo těhotné ženy, nebo shodně s africkými Impundulu.

Upíři jsou tedy v různých kulturách vnímáni různě, ale se stejnými atributy.

Upír je tedy fascinující postava, která spojuje prvky strachu, smrti i nesmrtelnosti a stále inspiruje tvůrce i badatele.

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy.cz