Nejčastější emoci, kterou lidé poslední roky pociťují není spokojenost ale strach. Není divu, když stát má vytvořenu spoustu prostředků k jeho vyvolání. Bojíme se o práci, o existenci, o své blízké, o děti, o život. Svůj život jsme upnuli k majetku, jelikož nám byl vnucen materialismus. Musíme hromadit peníze, jelikož jinak nepřežijeme. Reklamy v televizi nám říkají za co máme utrácet a tím se řídíme a nakupujeme zbytečnosti, které nejsou k životu vůbec potřeba. Musíme mít hypotéku, jelikož to říkali v televizi. Musíme mít auto, jelikož to říkali v televizi a přeci se nebudeme do práce trmácet vlakem. A manželka musí mít přece také auto. Musíme vozit děti do školy, jelikož ulice jsou plné úchylů (říkali to přece v televizi), kteří nemají v úmyslu nic jiného, než ublížit našemu dítěti.

Stát nám nařizuje platit za něco co jsme již dávno zaplatili a nám to už není vůbec divné. A tak platíme, vyděláváme a platíme a třeseme se strachy před mocenskými nástroji silného státu, kterému vlastně patříme a který nám vládne. A o to jde. V ďábla totiž nemusíte věřit. To on nepovažuje za stěžejní. Stačí že ho posloucháme a zapojujeme se do jeho aktivit. A tak nás pomalu omotává pavučinou strachu a z něj vyvěrající poslušnosti. A my jsme již poslušní a uvědomělí. Vždyť kdo by pochyboval o správnosti platit každý rok daně za něco, co jsme za zdaněné peníze koupili od státu, jako třeba pozemek, kde máme svou zahrádku? Kdo by pochyboval o správnosti úředního nařízení, byť je třeba na první pohled zvláštní? Kdo by pochyboval třeba o existenci a smrtelné nebezpečnosti Covid 19? Málokdo. Tak moc jsme již zvyklí na zlo.

„Mám strach z toho, co se dnes děje ve světě,“ říká psycholog a psychotronik pan Jindřich. Ale jak sám říká, spousta strachů je jen imaginárních a můžeme se jich za trochu přemýšlení a uskrovnění zbavit. Jíst se dá méně, nakupovat jídlo se přeci nemusí jen v hypermarketu, ale na tržnici, do práce můžeme opravdu jet autobusem a ne autem. Je to méně pohodlné, ale není to tak nákladné. A najednou není potřeba tolik peněz. Nemusíme do té druhé práce a máme čas na rodinu, na sebe. Na svou duši.

„Lidé by si měli uvědomit v první řadě jednu věc. Stát není vláda se svými diktátorskými způsoby. Stát jsme my, lidé co v něm žijeme. Naučili jsme se poslouchat politiky. Ale oni mají strach z toho, kdy si uvědomíme, že oni musí poslouchat nás. Tak je k tomu donuťme. A nejen o volbách. Pište jim a chtějte aby vám zdůvodňovali svá rozhodnutí a nenechme se odbýt a hlavně zastrašit.

V druhé řadě, ale přitom je to možná důležitější než to první, by si měli uvědomit proč to zašlo tak daleko. Proč se upínáme k pozemskému životu? Proč chceme mít pohodlí, všeho dostatek? Vždyť vývoj člověka byl o nepohodlí a nedostatku. Jen to ho nutilo přemýšlet a konat. Vzpomínám si na naše vandry. Měli jsme nic moc spacák, kus igelitu, někdo celtu. Ešus, nůž na opasku a lžíci. To bylo vše. A když jsme chtěli spát v suchu a v teple, tak jsme si museli poradit. Nanosit si listí jako izolaci, vědět jak v mokrém lese najít suché dřevo na oheň, jak si postavit přístřešek, nebo kde se nacházejí skalní převisy. Museli jsme umět zacházet s mapou a kompasem, a ten samotný měl málokdo. Vědět tedy jak najít sever. Když jsme chtěli pohodlí, museli jsme si ho umět vytvořit. Ale měli jsme jednu veledůležitou věc. A to je víra.“

Co má víra společného s tím vším?

„Bez víry nejste nic. Bez víry nemáte budoucnost. Bez víry nemá život smysl. Zamyslete se proč tu jsme? Na víru se útočí již dlouhá léta. Víra totiž dává smysl našeho konání. Bez uvědomění si Boha nemá život žádný význam. Zkusím to přiblížit.

Můj soused je takový klasický materialista. Věří jen tomu, co vidí, na co si může sáhnout a Bůh je pro něj nesmysl. Stejně tak věřící lidé jsou prý blázni. Položil jsem mu otázku, proč žije. Za jakým účelem? Jestli je to proto, aby vydýchal vzduch, snědl jídlo, nebo vyrobil více hovínek? Náhle mi nedokázal odpovědět. Sám to nevěděl. Děti už má velké, manželka od něj odešla za jiným, který má více peněz. On je vlastně ze materialistického pohledu zbytečný člověk. Pokud by zítra zemřel, jediná ztráta by to byla pro jeho šéfa, jelikož by musel sehnat náhradu, aby činnost pokračovala. Ale to by byla asi jediná mrzutost.

Bez víry můžete hromadit majetek, který tu po vás zůstane. Až zemřete, odejdete nazí. Jaký je tedy smyl existence? Bez Boha, kterého jsme na příkaz mocných a z vlastní pohodlnosti vytěsnili ze svého života?

Mnoho lidí si plete víru s náboženstvím. Náboženství je ideologie. Náboženství je soubor praktik a pokynů jak praktikovat víru. Ale Bůh není blbec, který slyší jen na zpěvy v kostele a na modlitbu v lese ne. Kostel je jen místo, kde se scházejí lidé podobného naladění a kde si o své víře s ostatními povídají. Vidí tak, že nejsou sami.

Jestli se ptáte, proč lidé museli víru opustit, proč poslechli ďábla a zapomněli na Boha tak to nevím. Ale myslím si že to je jen z jednoho důvodu. Hlas Boží je hlasem svědomí. Bez Boha není svědomí. Zlé skutky se lépe omlouvají. Vždyť to přeci nikomu nevadí. No, tak jsem to udělal a co? Jiní také kradou, zahýbají manželce… Ale to nejdůležitější je, že lidé bez víry se dají snadno zotročit. Lidé bez víry mají strach, jelikož člověk potřebuje mít pevný bod. A když jej nemá v Bohu, hledá jej v majetku, v právu a zákonech, a já nevím kde ještě. Ale to nejsou pevné body. Majetek máme a zítra nám ho z rozkazu úředníka sebere exekutor. A dva pevné body jsou pryč. Majetek a právo, jelikož zákon někdo zneužil proti vám. Tedy, pokud nejste opravdu zloděj, který dluží kam se podívá a přitom neplatí své závazky.

A přitom je opravdu jedna cesta z toho všeho ven. A nejsou to nabídky na úžasný byznys. Ty jsou jen další pastička jak lapit vaši duši. Ta cesta je najít Boha ve svém nitru. On tam totiž čeká na to, až jej oslovíte. A kdo ho tam najde, zažije úžasnou proměnu. Přestane mít totiž strach. Strach o majetek, o život, o existenci. Jistě, nebude to hned. Ale získá ten pevný bod, na kterém se dá stavět. A to je to, co mocným vadí, čeho se bojí. Člověk s Bohem v zádech se nedá ovládat, strašit. On je totiž svobodný. A Boha můžete najít jak v tom kostele, tak třeba na louce. Já si myslím, že tam ho najdete spíš, protože jak řekl onen indiánský šaman, o kterém jsem již jednou mluvil, Bůh je všude kolem nás. Je to orel kroužící na obloze, mrak na nebi, voda v potoce, šumící les i vlk volající svou družku. Je to Velký Duch. Víra v Boha je jednoduchá. Kdyby byla složitá nebyla by pro všechny. A kdybyste nevěděli jak na to, zeptejte se třeba svého psa. On vám to ukáže. Stačí se podívat do jeho očí, kde uvidíte obrovskou hloubku jeho srdce, které je plné Boha.“

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy