Jméno veslaře a mořeplavce Johna Fairfaxe české veřejnosti příliš známé není. Ne, nebyl to umělec ani politik. Byl to jen první člověk, který v roce 1969 úspěšně sám přeplul Atlantik na člunu Britannia poháněném lidskou silou. Prostě vesloval.
Jeho plavba začala v lednu na Kanárských ostrovech a skončila po 180 dnech na pláži Hollywood na Floridě.
Fairfaxova cesta byla první samostatná plavba přes Atlantik, během níž čelil hladu, námaze, fyzickému i psychickému vyčerpání, ale i žralokům a nepřízni počasí.
Fairfax svou cestu dokončil 19. července 1969, den po přistání Apolla 11 na Měsíci. To mu vyneslo i uznání od posádky této kosmické lodi.
V českých zdrojích je Fairfax zmiňován jako úspěšný předchůdce moderních veslařů, např. v souvislosti s pokusy českých sportovců překonat Atlantik. Jeho příběh inspiruje dobrodruhy, včetně těch z Česka a Moravy.
Motivace a divoké mládí
John Fairfax se rozhodl sám převeslovat Atlantik na základě inspirace úspěšnou plavbou Chaye Blytha a Johna Ridgwaye v roce 1966. Chtěl být první, kdo to zvládne sám, a cítil naléhavost, aby ho někdo jiný nepředběhl. Jeho dobrodružná minulost – lovec v Amazonii, ale i pašerák alkoholu v Karibiku – ho připravila na takovou výzvu, kterou vnímal jako „dobrou přípravu boje s přírodou“.
Už jeho dětství bylo velmi zajímavé.
Fairfax se narodil 21. května 1937 v Římě v Itálii anglickému otci a bulharské matce. Jako dítě byl vyloučen z italských skautů za to, že zahájil palbu z revolveru na chatrč s dalšími skauty. Brzy poté se s matkou přestěhoval do Argentiny, kde ve třinácti letech opustil domov, aby žil v džungli „jako Tarzan“, kde přežíval lovem a směňováním kůží s místními rolníky. V té době četl o plavbě Franka Samuelsena a George Harba přes Atlantický oceán, kteří Atlantik přepluli na veslici, a věděl, že jednoho dne bude také veslovat přes Atlantik. Tato posedlost ho vedla k dvouleté přípravě v Anglii, kde trénoval na řece Serpentine a Temži.
Samota, žraloci a boj o přežití
John Fairfax čelil během své sólové plavby Atlantikem řadě extrémních nebezpečí, která ohrožovala jeho život i loď Britannia. Mezi hlavní patřili žraloci, bouře, nedostatek zásob a fyzické vyčerpání po 180 dnech nepřetržitého veslování. Setkání se žraloky bylo pro jeho malé plavidlo velmi rizikové. Došlo k několika těsným setkáním, kdy je ale Fairfax odháněl výbuchy petard. Silné větry a vysoké vlny způsobily poškození lodi, včetně prasklin v trupu, které Fairfax musel opravovat během plavby.
Dalším problémem byla nosnost lodi. Naložit sem zásoby vody a potravin na šest měsíců byl prostě nesmysl. Ty, co zde John Fairfax měl, velmi rychle spotřeboval, čímž sice loď odlehčil, ale zároveň neměl co jíst. Musel se tedy živit rybolovem a vodu doplňovat jen když pršelo.
Navigaci musel Fairfax řešit bez moderních pomůcek, jak je známe dnes. Neměl žádnou GPS, mapový plotter, prostě nic, co má k dispozici moderní mořeplavec. V roce 1969 navigace spočívala na kompasu, sextantu, hodinkách, papírových mapách, tabulkách a počítání z hlavy.
Musel se také vyrovnat s izolovaností a vědomím, že není nikdo, kdo by mu mohl pomoci v případě nouze. Půl roku na moři bez komunikace s kýmkoliv je silný nápor na psychiku. Přes všechna tato nebezpečí dorazil 19. července do Hollywoodu na Floridě zdravý a triumfální.
Úctyhodný výkon
John Fairfax měl na lodi Britannia během sólo plavby Atlantikem v roce 1969 minimální, ale promyšlené vybavení přizpůsobené extrémním podmínkám. Zaměřil se na základní přežití bez moderních technologií, s důrazem na jednoduchost a opravy za jízdy.
Tato plavba byla úctyhodný výkon. Fairfax přeplul 3200 námořních mil, denně navesloval kolem 18 námořních mil. Musel se věnovat rybolovu, obraně proti žralokům, které lákaly zbytky jídla, vlnám a bouřím, které Britannii poškozovaly, a tak bylo nutné provádět opravy. Přes toto všechno John Fairfax vesloval většinu dne, s krátkými přestávkami na odpočinek, navigaci a další věci.
(redakce)
foto: Alchetron
