Každá válka většího rozsahu vyprofiluje nejen osobnosti historie, ale posune lidstvo technicky a vojensky poněkud kupředu. Stačí nahlédnout do minulosti. Římské legie drtily své soupeře svou disciplinovaností, výzbrojí a výcvikem. Věci, které byly v okolním světě (Barbaricu) naprosto nevídané. Římské legie byly postupně překonány zase těžkou jízdou a tak poslední záchvěvy západní Říše zhynuly pod kopyty koní obrněných jezdců – předzvěstí středověkých rytířů. Zmizela i uniformita armády (římské legie byly svou unifikovanou zbrojí prakticky uniformované, kdežto barbaři měli na sobe co dům dal) a tak se rozlišovacím znakem pěchoty stal erb pána, či praporec.
Éra těchto elitních šlechtických bojovníků byla zase ukončena anglickými lučištníky za stoleté války a poslední ránu z milosti těmto válečníkům zasadily v průběhu 15. století palné zbraně v rukách profesionálních žoldnéřů .
Další velká válka trvala třicet let a naprosto zlikvidovala zastaralé pestře oblečené žoldnéře s doutnákovými mušketami. Švédský král Gustav Adolf totiž postavil a vyzbrojil nové vojáky. Dal jim opět uniformy a modernější lehčí křesadlové muškety. Tento typ vojáka opanoval bojiště na dlouhá léta. Prošel napoleonskou dobou a i podstatnou částí 19. století. Jen zbraně se trochu modernizovaly a tak křesadlový zámek byl vystřídán perkusním, kordy a šavle nahradily u pěchoty bajonety.
První světová válka byl opět převrat a to dost zásadní. Relikty minulosti jako třeba jízda (huláni, husaři) se svými až operetními uniformami skočily v palbě kulometů a pod pásy tanků. Bílé, modré a rudé kabátce pěchoty nahradily šedé a zelené uniformy již na konci 19. století.
Dá se říci, že do první světové války vjel voják 19. století na koni a vyjel z ní voják dvacátého století v tanku. Dokonce i vojenské letectví, do té doby omezené na balony a vzducholodi dostalo změny a oboje nahradily stíhačky a bombardéry. Vraťme se ještě k pěchotním zbraním. Od třicetileté války přes napoleonskou dobu měl voják v ruce křesadlovou mušketu s hladkým vývrtem. Zbraň nijak přesná. Zasáhnout cíl se dal tak maximálně na 70 metrů. Proto vojáci stříleli v salvách směrem k nepříteli. Podobně jako angličtí lučištníci. Změnu přineslo drážkování v hlavni. Střela získala na přesnosti a dostřelu. To co se praktikovalo již více jak sto let u loveckých zbraní.
Zásadní změnu na evropském bojišti přinesla prusko – rakouská válka. Rakouský bíle oblečený pěšák měl v ruce přesnou, ale pomalou perkusní, zepředu nabíjenou pušku Lorenz. Za jejím vznikem stojí rakouský zbrojní technik Josef Lorenz. Původně byla navržená pro poddůstojníky a ostrostřelce. Oficiální produkce započala v r. 1854. Nahradila vojenskou pušku Augustin z roku 1842 která byla přerodem z křesadlovky na perkusní (mimochodem konstrukce Lorenzky byla velice promyšlená a hlavně účinná. Po zavedení do výzbroje RU byly tyto zbraně i exportovány a to hlavně do Ameriky, kde v nadcházejícím konfliktu touto puškou byly vybaveny obě válčící strany během americké občanské války 1861-1865. Stala se tak jednou z nejpoužívanějších importovaných pušek užitých v tomto válečném konfliktu – pozn.aut).
Zato pruský voják měl již něco jiného. Zezadu nabíjenou pušku na papírové patrony. Jednalo se o tzv. pruskou jehlovku, zbraň konstruktéra Nikolause Dreyseho (1787–1867). Tato zbraň byla převratná, jelikož se nenabíjela již ústím hlavně, ale zezadu pomocí válcového odsuvného závěru, prakticky stejného, jako se dodnes používá u loveckých kulovnic systému mauser. Pruský voják měl díky tomu na bojišti převahu, jelikož jeho zbraň byla pětkrát rychlejší než rakouská Lorenzka. Výsledek války byl nasnadě.
Dreyseho puška otevřela cestu ke vzniku třech evropských legendárních pušek, které se proslavily v obou velkých světových konfliktech: Mauser, Mosin – Nagant a Lee Enfield. Tři zbraně, které provázely vojáky a různé bojovníky po celé 20. století až do současnosti.
V příštím článku si povíme o pušce Mauser 98K.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
