Když se v říjnu roku 1918 rozpadla Rakouská monarchie, tak ja jejím bývalém území vzniklo několik států. Mezi nimi i Československo. České země byly už za Rakousko – Uherska nejvyspělejší zemí této monarchie. Stálo zde 70% průmyslu, díky němu zde byla rozvinutá infrastruktura a vysoká životní úroveň obyvatelstva. Nejvyšší z celé monarchie.
Nový stát toto všechno zdědil. Značky jako ČKD, Baťa, Kolben – Daněk, Škoda a další byly světovým pojmem. České země byly na výši nejen technologicky, ale i vzdělanou a odborně připravenou pracovní silou a dalším potřebným personálem. Díky tomu, jsme patřili mezi nejvyspělejší země světa. Naše výrobky včetně zbrojního průmyslu se vyvážely do celého světa. I Bren – legendární lehký kulomet jednotek britského společenství, který se tolik proslavil během druhé světové války, byl v podstatě českého původu, kdy ono slovo Bren je zkratkou jmen Brno – Enfield. Mohli jsme se poměřovat s Velkou Británii, USA, Francií a Japonskem. Naše firmy expandovaly do zahraničí. Naše inovace a vzdělávací systém byl jedním z nejvyspělejších v Evropě a dá se říci i ve světě.
První ránu tomu všemu zasadila mnichovská dohoda, kdy nás Francie a Velká Británie obětovali Německu, výměnou za mír, který byl ale v reálu jen odkladem války. Ta přišla záhy. Německo začalo drancovat naše bohatství, firmy zcela v duchu státem řízené ekonomiky začaly vyrábět pro německé válečné potřeby. Řadě schopných lidí a odborníků se podařilo sice včas uniknout do relativního bezpečí Francie a Velké Británie, ale ten zbytek často končil v německých koncentračních táborech, popravištích, či zažil jinou perzekuci.
Po roce 1948 přišla další rána. Moc v zemi převzala Komunistická strana řízená sovětskými poradci, která v podstatě obnovila systém jaký zavedli Němci. Opět centrálně řízenou ekonomiku. Podniky byly znárodněny a jejich majitelé, pokud se jim nepodařilo včas utéct zatýkáni a vězněni. Převrat znamenal odliv schopných a vzdělaných lidí do zahraničí, jelikož jim zde opět hrozilo velké nebezpečí. Ti co neutekli byly obvykle zatýkáni StB a v inscenovaných politických procesech souzeni a odsouzeni.
Věda a výzkum byly opět podřízeny ideologii, což znamenalo stagnaci. A tak zatímco jiné země na západ od nás díky inovacím a výzkumu rostly, Československo začalo zaostávat a to jak ve výrobě, tak technologiích. Klasicky toto bylo vidět třeba na příkladu automobilového průmyslu. Značka Škoda přestala patřit mezi vyhledávané. Vozidla zde vyráběná byla nekonkurenceschopná v porovnání se západními auty. Pokud se našim inženýrům povedl nějaký inovativní model, např. Škoda ferat, zasáhl ideolog a cenzor s tím, že toto není potřeba, jelikož socialistický člověk takovouto imperialistickou inovaci nepotřebuje.
Před válkou jsme měli vynikající vědce, jako třeba Otto Wichterle, Hejrovský a další, kteří, pokud neskončili německou rukou, nebo neemigrovali, byli perzekuováni za bolševické vlády a na jejich výzkum, byli -li k němu vůbec připuštěni, bylo pečlivě dohlíženo. A tak zatímco Západ investoval do výzkumu a nových technologií, Československo uvízlo v ekonomice těžkého průmyslu a zastaralých výrobků, včetně strojního vybavení. Měli jsme sice mnoho podniků, ale o naše výrobky nebyl zájem, snad jen kromě zbraní, které potřebovali afričtí a arabští diktátoři pro své často negramotné vojáky. Ti by totiž sofistikované zbraně ze Západu nebyli často schopni zvládnout.
Během období normalizace byla naše ekonomika v hluboké stagnaci. Nové technologie se sem neměly jak dostat a my sami jsme žádné nevymýšleli. A pokud ano, opět zasáhl ideolog, popřípadě byrokracie a tak se inovace buď nekonala, nebo se schvalovala tak dlouho, až z ní nebyla inovace, ale zastaralá věc. Příkladem může být příběh vozu škoda favorit. V takovém prostředí těžko někdo mohl vyniknout, něco dokázat, něco získat. Tedy kromě režimem vyvolených lidí, kteří mu byli oddáni a tak měli jistá privilegia. Třeba i přehlížení jinak trestné činnosti ze strany bezpečnostních orgánů. Což dalo vzniknout skupině obyvatelstva, která měla dostatečné finanční prostředky a vliv. Toto se projevilo v následujících letech.
V roce 1989 přišel záblesk naděje. Řada lidí si myslela, že je možné se vrátit na úroveň první republiky. Dostat se opět na špici ve světovém měřítku. Leč karty již byly rozdány a umožnění vzniku takového konkurenta nebylo pro Západ na programu dne. Navíc ke slovu přišli již zmiňovaní komunistickému režimu milí lidé s privilegii a penězi.
Do Československé ekonomiky vstoupili zahraniční investoři často jen s myšlenkou vznikající konkurenci zadusit a zničit. Náš sklářský průmysl budiž příkladem. S nimi přišli i spekulanti s úmyslem rychle zbohatnout, ale nerozvíjet. Ať už cizí, nebo i naši. Podniky jako Prefa, Somet, a další jsou ukázka výsledků divoké privatizace a výroku Václava Klause: „Neznám pojem špinavé peníze.“
Privatizace která měla vrátit majetek lidem se často zvrhla v bezuzdné drancování, vykrádání, včetně jevů organizovaného zločinu, korupce, zneužívání moci, klientelismu. Viz Mostecká uhelná společnost. Tato kauza je jednou z dokonalých ukázek těchto postupů. Kuponová privatizace se stala vrcholným podvodem na lidi, kteří pádem ekonomiky byli často v zoufalé situaci, tak své kuponové knížky prodali za pro ně nepředstavitelné peníze různým podvodníkům, schovávajících se za často fiktivní fondy, které měly údajně lidem jejich majetek zhodnotit. Podvody, proti kterým nikdo neuměl a snad ani nechtěl zakročit, tak podkopaly důvěru lidí v tržní ekonomiku, podnikáni a v úřední moc. Navíc se začaly objevovat i nároky vysídlených sudetských Němců na majetek, což opět znejistilo řadu obyvatel.
V roce 1993 zaniklo Československo. Skandály a korupční kauzy až na vládních místech nadále otřásaly důvěrou obyvatelstva ve státní instituce. U soudů se bez peněz na advokáta těžko běžný člověk domáhal spravedlnosti, zvláště proti firmám či institucím, které si toho právníka dovolit mohly.
Po jednostranné propagandě Česká republika vstoupila do Evropské unie. Nutno říci, že o vstupu bylo rozhodnuto již dávno před tím, ale formálně jej muselo posvětit referendum. První a také zatím poslední v dějinách českého státu.
S Evropskou unií opět přišla naděje na nějaký růst, ale i ta brzy zemřela. Již v dobách raných devadesátých let se v televizních debatách mluvilo, že Západ potřebuje naší zemi jako dopravní uzel, překladiště zboží a místo pro doplňkovou výrobu komponentů pro své výrobky. Tak se také stalo. Zahraniční investoři zde našli levnou pracovní sílu a odbytiště pro potraviny podřadné kvality. Stali jsme naprosto závislými na zahraničních technologiích a vědomostech. Veškeré inovace jsou už k nám jen dováženy a zisk zase odvážen. Ročně to dělá 300 – 400 miliard korun. Místo hospodářské velmoci jsme se stali montovnou bez přidané hodnoty a ekonomickou kolonií. Zahraniční korporace zde sice zaměstnávají mnoho lidí, ale ekonomika neroste takovým tempem, jak bychom chtěli. Ani nemůže, jelikož nic nevytváříme. Jen dodáváme komponenty do finálních výrobků které prodává někdo jiný. A jsme opět u těch inovací. Kde se rodí technologie, tam je budoucnost.
S Evropskou unií přišly další věci a kauzy. Evropské dotace na potřebné projekty se staly předmětem korupce a rozkrádání. Tyto machinace dosáhly takových rozměrů, že většina lidí přestali věřit nejen politické reprezentaci, která často byla v těchto kauzách zainteresována, ale celkově v principy právního státu. K tomu přidejme ještě sociální experimenty se zvýhodňováním různých skupin na úkor většiny. To je pro společnost naprosto devastující.
Vše souvisí se vším. Toto vše co se zde událo vedlo k jedné věci. Stárnutí populace. Založit rodinu a přivést na svět potomka v zemi, kde se pracuje za malou mzdu, kde jsou vysoké ceny (ne každý může být manažer nebo podnikatel), kde je špatná dostupnost bydlení, je poměrně riskantní záležitost. Tedy pokud rodiče plánují své dítě řádně vychovávat a nechat jej vzdělávat.
Taková situace opět vede k odlivu mozků do ciziny, kde mají vzdělaní a šikovní lidé daleko příznivější podmínky. Co to ale znamená pro Českou republiku je nasnadě.
Ačkoliv žijeme v zemi, která se jeví navenek bezpečná a stabilní, jsme v principu chudší, než byli naši rodiče a prarodiče v dobách minulých. Ti totiž měli jistotu bydlení, práce a stabilního příjmu, tak měli čas na své děti.
Dnešní mladá generace nic z toho nemá. Vlastní bydlení je takřka nedosažitelná věc, kvalitní zaměstnání bez zbytečné buzerace a s dobrým příjmem se zadaří málokomu. Konstelace pro budoucnost velmi špatná.
Po svých předcích jsme zdědili krásnou a vyspělou zemi. Kam jsme ji vlastní hloupostí, naivitou, nezájmem a leností nechali dojít? Máme ještě budoucnost, nebo jsme ji propásli a nezbývá nám jen čekat do trpkého konce?
(redakce)
foto: Archiv
