Rytířské řeholní řády zná asi každý. Když ne jiný tak o Templářích se dozvěděl kde kdo jak z literatury nebo i filmu. Ti více znalí jistě slyšeli o Řádu německých rytířů, jejichž emblém dnes ve stylizované formě je užíván německou armádou. Pak jsou tu Johanité, nebo-li Maltézští rytíři a řada dalších. Lidově se těmto rytířům říkalo křižáci. To podle emblému kříže. Ovšem nejen cizina se mohla chlubit křižáckým řádem, jelikož takový řád vznikl roku 1233 i v Čechách.
Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou je náš jediný takový řád. Má výlučně český původ a své centrum měl vždy v Praze.
Křižovnický řád vznikl původně z laického špitálního bratrstva, podle řehole sv. Augustina. Ustanovila jej sv. Anežka Přemyslovna dcera českého krále Přemysla I. Otakara a jeho druhé manželky královny Konstancie. Tato česká princezna byla postupně nabízena, nebo požadována jako manželka pro řadu evropských panovníků. Roku 1231 se Anežka však rozhodla pro duchovní život a ze svého věna zahájila na vltavském břehu na Starém Městě pražském budování dvojkláštera minoritů (mužská i ženská větev), který se měl stát nakonec jejím domovem. Dne 11. 6. 1234 vstoupila do tohoto kláštera a z rozhodnutí papeže Řehoře IX. se stala abatyší kterou zůstala až do své smrti.
Rok před tím ale stihla ještě podle vzoru sv. Hedviky založit špitál u kostela sv. Haštala na Starém Městě pražském, který se nacházel v blízkosti jejího kláštera. Aby nově ustanovené špitální bratrstvo bylo finančně nezávislé odkoupila Anežčina matka od řádu Německých rytířů kostel sv. Petra Na Poříčí se dvorem a vsi Rybníky, Borotice a Hloubětín a vše darovala špitálnímu bratrstvu. Brzy se stali členy původně laického bratrstva i kněží. V roce 1235 získalo toto bratrstvo i ves Ďáblice a špitál se přestěhoval ke sv. Petru za městské hradby, aby mohl sloužit všem potřebným bez ohledu na původ a sociální postavení. To byl ostatně záměr hned od začátku, jelikož Anežka se se sv. Hedvikou osobně setkala a viděla ji právě ošetřovat staré opuštěné a nemocné lidi, kteří pocházeli z chudých vrstev.
Na Anežčinu prosbu vzal papež Řehoř IX. bullou Omnipotens Deus ze dne 14. 4. 1237 špitál a bratrstvo v ochranu a pod přímou pravomoc Svatého stolce. Při této příležitosti bylo špitální bratrstvo povýšeno na samostatný řád. Papež potvrdil vlastnictví jeho statků, osvobodil nový řád od placení papežských desátků, povolil jeho členům případně přejít jen k přísnějším řeholím, udělil jim imunitu vůči obecným interdiktům a biskupským exkomunikacím a zaručil jim svobodnou volbu představených.
Anežka Přemyslovna se následně vzdala statků i příjmů špitálu ve prospěch papeže, který obratem ruky tento majetek odevzdal novému řádu.
Roku 1240 se řád Křižovníků rozšířil na Moravu (Hradiště sv. Hypolita nad Znojmem), kolem roku 1245 do Slezska (Vratislav, Kluczborek).
Dne 21. 5. 1252 Sv. Anežka slavnostně položila základní kámen ke stavbě nového špitálu a chrámu na staroměstské straně Juditina mostu. Poloha nového sídla řádu přinesla v letech 1252-1342 privilegium vybírat clo a mýtné z použití mostu, ale také povinnost most udržovat a opravovat .
Aby se tito čeští křížoví rytíři odlišili od cizích rytířských řádů, požádala roku 1250 Anežka Přemyslovna papeže Innocence IV., aby udělil řádu rozlišovací znamení. Papež pověřil tímto úkolem pražského biskupa Mikuláše, který listinou ze dne 17. 6. 1252 přidal pro rozlišení k dosud užívanému červenému kříži na černém plášti červenou hvězdu. Ke slavnostnímu předání nového řádového znamení došlo v kostele sv. Petra Na Poříčí a od té doby se řád nazývá řádem Křížovníků s červenou hvězdou. Nový znak potvrdil bullou ze dne 20. 6. 1256 papež Alexander IV. Tím byl počáteční vývoj řádu uzavřen.
V pozdějších letech řád svou činnost rozšiřuje po celém Českém království. Buduje či získává špitály a kostely. Zároveň mu je korunou udělován majetek ke správě a hospodářské nezávislosti. A věru že je ho potřeba, jelikož správa nemocnic nebyla levná. Zdravotní pojištění se tehdy ještě neplatilo a řehole nařizovala poskytovat péči potřebným zdarma.
Dne 27. 6. 1292 byla na základě provedené vizitace z nařízení Apoštolského stolce vydána Decreta Reformationis per Visitatores Apostolicos, což byly nejstarší řádové stanovy. Tehdy veškerou práci ve špitálech převzali laičtí bratři. Řád se totiž zřekl služeb jeptišek.
Od roku 1305 se v listinách objevuje pro představeného titul „supremus magister“ (t.j. nejvyšší mistr).
Řád postupně pilnou prací jeho členů vzkvétal, ani poddaní na jeho državách neměli důvod se bouřit, jelikož řeholníci se vskutku drželi Písma a křesťanského myšlení a morálky. Přibyly špitály v Ústí nad Labem a v Litoměřicích.
Ovšem nebyly jen světlé dny. Přišly i katastrofy. V den úmrtí krále a císaře Karla IV., vypukl v sídle řádu požár, který zničil i kostel a konvent se všemi cennostmi, listinami a privilegii. Také za vlády Václava IV. Došlo k poklesu morálky a rozmohl se zločin, což se odrazilo i na činnosti řádu, která již byla i tak nebezpečná z hlediska její náplně, jelikož řádové bratři přicházeli do styku s lidmi nemocnými a zraněnými. O nějaké jiné desinfekci než je oheň si mohli nechat jen zdát.
S koncem vlády Václava IV přišly husitské bouře a války. To znamenalo další rány. Majetek Křižovníků v Praze byl vypleněn a vykraden vzbouřenou lůzou. Řádoví bratři se z Prahy stáhli do diaspory na Plzeňsku, Loketsku a Chebsku. Navždy zanikly špitály v Sušici, Klatovech, Českých Budějovicích a v Litoměřicích, jakož i komendy ve Stříbře, Písku a Ústí nad Labem. Řád si však udržel konvent ve Vratislavi a na Hradišti sv. Hypolita, dále Cheb, Most, Karlovy Vary, Loket, Kynšperk nad Ohří, Chlum sv. Máří, Tachov a částečně i špitál v Praze.
Napravování škod a vzpamatovávání se z těchto událostí trvalo skoro 100 let. Tehdy ale získává mistr generál Václav z Hradešína jakožto nejvyšší představený řádu poprvé titul velmistra a to v listině krále Ferdinanda I. ze dne 1. 10. 1535 a je řazen na čtvrté místo mezi zemskými preláty. V té době se ale začíná šířit reformace a tak ztrácejí Křižovníci vlivem šířícího se luteránství ve Slezsku Boleslavec, Boleslavice, Kluczborek a také patronát nad kostelem sv. Alžběty ve Vratislavi.
Nejvýznamnější období pro naše Křižovníky nastává v letech 1561-1694. Tehdy řádoví velmistři byli zároveň i pražskými arcibiskupy s výjimkou arcibiskupa Matouše Ferdinanda Sobka z Bilenbergu (10. 6. 1668 – 29. 4. 1675), který nebyl postulován na generála a velmistra řádu. Spojení velmistrovství Křížovníků s červenou hvězdou, jejichž řádové statky byly téměř všechny vykoupeny a úspěšně spravovány, takže velmistr byl finančně zcela nezávislý, s obnoveným arcibiskupstvím, které bylo úplně na mizině, bylo tehdy jediným možným řešením neutěšené situace církve v českém království. Řád také proto mohl velkoryse nabídnout pohostinství prvním jezuitům na čele se sv. Petrem Canisiem (1555) a později i prvním kapucínům na čele se sv. Vavřincem z Brindisi (1599) ve svém pražském konventu. Tam byl rovněž roku 1581 zřízen provizorní kněžský seminář.
Třicetiletá válka znamenala opět pohromu. Direktorium po pražské defenestraci velkou část majetku zabavilo, ale po bělohorské bitvě je majetek řádu navrácen. Při bojích se Švédy se konečně tito rytíři také chopili meče, jelikož ať tak či onak, byli vojenským řádem. Tehdy se pražská komenda změnila v pevnost, kterou kromě dobrovolníků z řad měšťanstva a studentů bránili i Křižovníci.
Baroko přineslo velkorysé stavební podniky řádu Křižovníků nejen v Praze (generalát a chrám sv. Františka), ale také v Chlumu sv. Máří (1687 povýšen na proboštství) i jinde. Při nedostatku kněží vypomáhali Křižovníci i na cizích farách. Řád spravoval na 140 farností
Propojení úřadu velmistra řádu a pražského arcibiskupa znamenalo ale také jedno úskalí, které ohrožovalo v podstatě samu existenci řádových privilegií udělených již při jeho vzniku. Řád v podstatě svým majetkem živil arcibiskupství. Tyto peníze tak nešly na péči o potřebné a na údržbu či budování nových nemocnic. Toto propojení navíc odporovalo právu na svobodnou volbu představených a na svobodnou samosprávu (ordo exemptis). Velmistr arcibiskup byl sice formální hlavou řádu, ale řád fakticky administrovali generální převorové.
Tento stav změnil až Jiří Ignác Pospíchal, kterému se později dostalo čestného označení restaurator vel secundus fundator ordinis (tj. obnovitel nebo druhý zakladatel řádu). V necelých třiceti letech se stal převorem – administrátorem. V této vysoké funkci provedl řadu reforem. Jeho snahou bylo přivést řád zpět ke svým duchovním počátkům, zdůraznění víry a chudoby řádových rytířů. Také byl velkým mecenášem kultury a vědy.
On sám se účastnil kulturního života v okruhu jezuity a významného českého kronikáře Bohuslava Balbína a Tomáše Pešiny z Čechorodu. Ačkliv sám nebyl literárně aktivní, tak se významnou měrou staral se zachování češtiny alespoň jako mecenáš. Rovněž se staral o to, aby se nezapomnělo na samotnou zakladatelku řádu.
Pospíchal se stal v řádu tak populární, že po smrti tehdejšího velmistra Jana Bedřicha z Valdštejna, který byl zároveň arcibiskupem, jej řádoví bratři zvolili velmistrem a porušili tím zvyklost, že touto osobou nyl zároveň i pražský arcibiskup.
Nový velmistr se pustil hned do práce a dal vystavět špitál ve Starém Kníně a také v Praze (v prostoru dnešního Národního divadla a paláce hrabat Lažanských).
Pospíchalův nástupce, velmistr Franchimont, získal v roce 1701 od papeže Klementa XI. pro sebe i své následníky právo užívat při mši svaté pontifikálie a roku 1705 i právo opatské benedikce (benedictio abbatialis) a tím i opatskou důstojnost. Od té doby má nejvyšší představený řádu titul generál a velmistr řádu a je oslovován „Vaše Milosti“ jako kterýkoliv jiný opat.
Do 18. století měl řád kromě kněží i laické bratry. Ovšem tehdy se stal čistě kněžským řádem, kterým je dodnes.
Poprvé byla existence řádu skutečně ohrožena za vlády „osvíceného“ císaře Josefa II., který uvažoval o jeho zrušení, avšak naštěstí zemřel dříve, než mohl tento záměr uskutečnit. I tak začal se svým dílem zkázy a roku 1784 zrušil řádový špitál sv. Anežky na Novém Městě pražském a na Starém Městě pak kostel sv. Valentina. Další pohromu pro řád představovala ztráta celé slezské větve, když pruský císař Friedrich Wilhelm III dne 19. 11. 1810 zrušil na svém území působnost řádu Křižovníků s červenou hvězdou.
Roku 1832 založil řád na takzvaném Špitálském poli v Karlíně dětskou opatrovnu, první svého druhu v Čechách.
Se vznikem Československé republiky je řád nucen omezit svou hlavní, to jest nemocniční činnost. Pozemková reforma jej totiž připravila o velkou část majetku a tak již nebylo možno financovat rozsáhlou sít nemocnic. Tehdy také nastala pomalá likvidace řádu, který se nyní zaměřoval spíše na pastorační činnost.
Obsazení Čech a Moravy Německem znamenalo další omezení činnosti. Budovy sídla řádu byly zabrány německými orgány a gestapem. Po nástupu socialismu se do prostor nastěhovalo ministerstvo vnitra a bolševický režim pokračoval v díle svým německých předchůdců. Řádoví bratři, kteří přežili válku byly pozatýkáni a internováni. Majetek řádu byl zabaven a de facto zcela zničen. Například komenda v Mostě zmizela z povrchu zemského i fyzicky.
Jediná komenda, která přežila socialistickou likvidaci církevních řeholí byla vídeňská komenda u sv. Karla Boromejského, která se stala dočasným centrem řádu. Ve Vídni řád pomáhal českým a slovenským emigrantům v jejich prvních dnech exilu. Přesto řád v Čechách nezanikl. Tajně zvolený řádový generál a velmistr Sirový se hned po listopadu 1989 energicky pustil do obnovy řádu a restituce jeho majetku. Zde však narazil na problém, jelikož v pražské komendě se roztahovalo ministerstvo vnitra a rozhodně nechtělo své teplé kanceláře vyklidit. Navíc řád neměl členskou základnu a ani tato negativní situace nepřiměla generála a velmistra Sirovýho přijímat laické bratry. Obracel se na stávající duchovenstvo, zda by nechtělo vstoupit do řádu.
Dne 12. 2. 1992 došlo k podivné autonehodě, na jejíž následky velmistr Sirový zemřel. Spekulovalo se i o vraždě, do které mohlo být zapleteno ze zcela zřejmých důvodů ministerstvo vnitra, ale policie tuto možnost vyloučila (jak jinak).
Generál velmistr Sirový nestihl obnovit členskou základnu, proto byla z rozhodnutí Svatého stolce ustavena řádová delegátská správa, do jejíhož čela byl dne 21. 2. 1992 postaven jako apoštolský delegát světící biskup pražské arcidiecéze Msgre František Václav Lobkowicz, O.Praem. Delegátská správa přinesla řádu hmotnou, duchovní i personální stabilizaci a rozvoj.
Řád začal opravovat zdevastovaný majetek a kostely, a zpřístupňuje kulturní bohatství, jehož je správcem, veřejnosti. Také poskytuje řádové prostory pro charitativní účely církevní dívčí škole, slepecké knihovně a dalším,. Rovněž se poněkud rozrostla i členská základna a čeští „křižáci“ přispívají na různé sociální programy a na provoz nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Tvoje příběhy, Pixabay
