Armáda se vždy potýkala s nedostatkem peněz. Vlády nerady vydávaly velké částky na zbrojení či inovace. To byl mimo jiné důvod, proč se opakovací pěchotní zbraně začaly prosazovat až v druhé polovině 19. století, přestože existovaly už o dvě stě let dříve. Nejdražší složkou armády bylo tradičně námořnictvo. Velké jednotky, jako byly silně pancéřované bitevní lodě, sice ukazovaly moc daného státu a měly obrovskou ničivou sílu, ale byly zároveň mimořádně drahé na stavbu i provoz. Proto se hledala cesta, jak stavět lodě podobně silné, ale přece jen levnější. Tak vznikl bitevní křižník.

Bitevní křižník představoval mezistupeň mezi křižníkem a bitevní lodí. Kombinoval těžké dělostřelectvo bitevních lodí s vysokou rychlostí křižníků, ovšem na úkor pancéřování. Jeho koncepce se objevila již před první světovou válkou a vycházela z několika předpokladů. Bitevní křižník měl být schopen samostatného působení v nepřátelských vodách, kde měl ničit křižníky, útočit na obchodní lodě, provádět průzkum či blokovat pobřeží. Díky své výzbroji mohl čelit i bitevním lodím, nad nimiž měl převahu v rychlosti. Ve svazech měl poskytovat palebnou podporu těžším jednotkám.

Existovaly dvě koncepce – britská a německá. Britský admirál John „Jacky“ Fisher, považovaný za otce britské koncepce, razil heslo, že nejlepší pancíř je rychlost. Tato myšlenka však přinesla slabé pancéřování paluby a muničních komor, což se tragicky projevilo například při zkáze HMS Hood, který v souboji s Bismarckem explodoval po zásahu muniční komory. Němci naopak prosazovali vyváženější konstrukci – jejich bitevní křižníky byly daleko lépe chráněné, ovšem na úkor výzbroje. Například Scharnhorst a Gneisenau nesly hlavní děla ráže 280 mm, zatímco britské bitevní křižníky už měly ráži 380 mm.

Stavba a technické parametry

Jedním z typických zástupců této třídy byl britský bitevní křižník HMS Repulse. Patřil do třídy Renown a byl postaven během první světové války. Kýl byl položen 25. ledna 1915, na vodu spuštěn 8. ledna 1916 a do služby vstoupil 18. srpna 1916.

Loď měla celkovou délku 242,1 m, šířku 27,4 m a maximální ponor 9,1 m. Její výtlak činil 26 854 dlouhých tun při normálním zatížení a 31 592 tun při plném. Parní turbíny Brown-Curtis s přímým pohonem byly navrženy na výkon 112 000 koňských sil (84 000 kW), což by jí umožnilo dosáhnout rychlosti 32 uzlů. Během zkoušek v roce 1916 dosáhla výkonu 118 913 koní (88 673 kW) a rychlosti 31,73 uzlů. Normálně přepravovala 1 000 tun topného oleje, maximálně 4 289 tun. Při plné kapacitě mohla plout rychlostí 18 uzlů na vzdálenost 4 000 námořních mil.

Slabinou Repulse bylo pancéřování. Hlavní výzbroj tvořilo šest děl ráže 381 mm ve třech dvoudělových věžích. Doplňovalo je 17 děl ráže 102 mm a torpédomety. Boky kryl pancíř o síle 152 mm, paluby 64 mm. Součástí výbavy byl i hydroplán určený k průzkumu.

Služba v první světové válce a mezi válkami

Do první světové války zasáhla Repulse pouze v jediné větší akci – druhé bitvě u Helgolandské zátoky. Mezi válkami prošla dvěma rozsáhlými rekonstrukcemi. První, ve 20. letech, posílila pancéřování a přinesla menší úpravy, zatímco přestavba ve 30. letech byla důkladná a modernizovala celou loď.

Repulse doprovázela slavný bitevní křižník Hood při cestě kolem světa v letech 1923–1924. Později, během španělské občanské války (1936–1939), chránila mezinárodní lodní dopravu.

Druhá světová válka, Force Z a konec u Malajska

Na počátku druhé světové války HMS Repulse byla součástí eskadry bitevních křižníků Home Fleet. Hlídkovala u norského pobřeží a v Severním moři a hledala německé lodě, a také v prvních několika měsících války prosazovala námořní blokádu Německa. Koncem října byla s letadlovou lodí Furious převelena do Halifaxu, aby chránila konvoje a pátrala po německých nájezdnících. Repulse a Furious vypluly z Halifaxu 23. listopadu, aby hledaly německý bitevní křižník Scharnhorst poté, co potopil pomocný křižník Rawalpindi, ale Repulse byla poškozena v bouři a byla nucena se vrátit do přístavu. Repulse poté doprovázela konvoj, který přivezl většinu 1. kanadské pěší divize do Británie od 10. do 23. prosince 1939, a byla převelena k Home Fleet. V únoru 1940 doprovázela letadlovou loď Ark Royal při marném pátrání po šesti německých lodích, které se probily z Viga ve Španělsku.

Na podzim 1941 rozhodl Winston Churchill o vyslání rychlých lodí do Singapuru, aby odradily Japonce od agrese. Repulse dostala rozkaz doplout do Kolomba na Cejlonu, kde se měla spojit s novou bitevní lodí Prince of Wales a letadlovou lodí HMS Indomitable. Ta však najela na útes v okolí Jamajky a tak se eskadra musela obejít bez ní. HMS Repulse, Prince of Wales a doprovodné torpédoborce tak vytvořily tzv. Force Z, která dorazila 2. prosince 1941 do Singapuru. 7. prosince Japonci zaútočili na Pearl Harbour a o tři dny později na americké pozice na Filipínách.

Večer 8. prosince se Force Z vydala zničit japonské vojenské konvoje a zabránit Japoncům se vylodit v týlu britské armády v Malajsku.

Force Z spatřila odpoledne 9. prosince japonská ponorka I-65 a později odpoledne byly britské lodě lokalizovány hydroplány z několika japonských křižníků. Admirál Sir Tom Phillips se rozhodl operaci zrušit, protože Japonci byli nyní ve střehu. Skupina Z se večer otočila poté, co se pokusila Japonce oklamat, že míří do Singory. V 00:50 10. prosince admirál Philips přijal zprávu o nepřátelském vylodění v Kuantanu a odpovídajícím způsobem změnil kurz tak, aby dorazil krátce po úsvitu.

Posádka další japonské ponorky I-58 spatřila Force Z v 02:20, nahlásila svou polohu a vypálila pět torpéd, která všechna minula cíl. Na základě této zprávy Japonci před úsvitem vyslali 11 průzkumných letadel, aby Force Z lokalizovaly. O několik hodin později bylo vypuštěno 86 bombardérů z 22. letecké flotily se základnou v Saigonu, které nesly bomby a torpéda. Posádka průzkumného bombardéru Mitsubishi G3M spatřila Brity v 10:15 a podala o tom zprávu. Pilot dostal rozkaz udržovat kontakt a vysílat směrový signál, který by ostatní japonské bombardéry mohly následovat.

První útok začal v 11:13, kdy byly z osmi bombardérů G3M z výšky 3 505 m shozeny 250kilogramové bomby. Bitevní křižník byl zasažen dvěma bombami a poté třetí, která pronikla hangárem a explodovala na obrněné palubě pod ním. To způsobilo řadu obětí a poškodilo hydroplán, který byl následně shozen přes palubu, aby se odstranilo nebezpečí požáru. Protiletadlová palba poškodila pět japonských bombardérů, dva tak těžce, že se okamžitě vrátily do Saigonu. V následných útocích se Repulse díky schopnému vedení svým kapitánem Billem Tennantem podařilo vyhnout 19 torpédům i zbývajícím bombám z G3M. Dělostřelci na Repulse sestřelili dvě letadla a osm dalších těžce poškodili. Repulse však byla následně zasažena synchronizovaným klešťovým útokem 17 torpédových bombardérů Mitsubishi G4M a zasažena čtyřmi nebo pěti torpédy v rychlém sledu, což se ukázalo jako osudné. Ve 12:23 se HMS Repulse silně naklonila na levobok, rychle se převrátila a následovala HMS Prince of Wales, která se potopila po zásahu torpédy. Na Repulse zahynulo 508 členů posádky. Torpédoborce Electra a Vampire zachránily přeživší, včetně kapitána Tennanta.

Tato tragická událost byla zlomová v dějinách námořního válčení – šlo o první velké bitevní lodě potopené čistě leteckým útokem na moři, což názorně prokázalo změnu v povaze moderní námořní války a nutnosti letecké ochrany pro hladinová plavidla.

Památník

Vrak HMS Repulse leží v hloubce 56 metrů nedaleko malajského pobřeží a má status „Protected Place“ pod britským zákonem o vojenských pozůstatcích. Přesto se stal terčem nelegálních sběračů kovů, protože železo z vraků potopených před zahájením testů jaderných zbraní není kontaminováno a využívá se v medicíně.

Dnes už bitevní křižníky jako třída neexistují. Někdy jsou za jejich nástupce považovány moderní raketové křižníky, například sovětská třída Kirov, ale v klasickém pojetí bitevního křižníku už nikdy žádné nové lodě nevznikly.

(redakce)
foto: wikipedia