O živlových duchovních bytostech jsme již začali mluvit v našem předchozím článku týkajícího se salamandrů. Oheň je živlem života, dynamiky, pohybu. Oheň dává světlo a teplo. Ovšem vše má svůj protipól. A tím je v tomto případě voda.
Voda je chladná a je podmínkou hniloby a rozkladu. Voda, když je bez pohybu, tak je z ní za chvíli zapáchající stoka plná smrti a umírání. Voda ve spojení se zemí tvoří bažiny a to je opět smrt a zmar. V této symbolice je ukázané, že pokud se zastaví pohyb, dynamika, přichází konec.
Naši předkové věděli, že stejně jako oheň, tak i voda má svou duchovní podstatu. Vodní duchy jak ženské, tak mužské podstaty známe z pověstí a pohádek, kde o nich zůstaly zprávy.
Lidé nosili těmto bytostem oběti a měli je v úctě. Věděli, co představují a jako mají moc. Snažili se s těmito stvořeními být zadobře, jelikož to bylo prospěšné pro všechny. Pokud jsou živly vyvážené, je vše v pořádku. Pokud si vzpomeneme na pohádku Živá a mrtvá voda, tak i zde je popsáno, že vše musí být v symbióze, jinak to nefunguje. Obě substance nemohly jedna bez druhé existovat a správně fungovat. Živá voda, ta kterou pijeme, díky které je zde na Zemi život, nemůže být bez ohně, bez dynamiky, jinak se z ní stává mrtvá hnijící stoka. Napít se takové vody znamená nemoc i smrt. Voda ochlazuje oheň, když nabyde nadvlády, a zase oheň dává dynamiku vodě, když se zastaví a když i ona nabyde vrch, tak ji odpařuje a tak ji krotí.
Duchovní podstatu vody symbolizují vodníci a vodní víly. Voda je živlem se ženským nábojem. Toto věděli již staří alchymisté a nejen oni.
Vodu symbolizují hlavně vodní víly. Jedny z tajemným bytostí jsou i temní vodní démoni ženského principu – rusalky. Dají se považovat za protipól vodních víl, které byly lidem spíše nakloněny a leckdy jim i pomáhaly. Rusalky ne. Ty zase lidem škodily.
Pověsti o rusalkách je vykreslují různě. Shodují se v tom, že se jedná o velmi nebezpečná stvoření se kterými není radno se setkat, natož zahrávat. Pokud přistihnou někoho v nočních hodinách v blízkosti svého místa výskytu, zaženou jej mezi sebe, kde ho utancují k smrti. Také prý rozčesáváním svých dlouhých vlasů, rozpoutaly povodeň. V těch vlasech je údajně skryta temná síla vody.
Vodní víly zase byly považovány za lidem přátelské bytosti, pokud člověk zachoval patřičnou úctu a slušnost. Je ovšem i teorie, že rusalky jsou jen rozzlobené víly, kterým lidé ublížili. V řeckých bájích se vodní víly nazývají Najády, které byly brány jako polobohyně, které se staraly o vodu a vláhu. Vědělo se že bez nich nelze žít. I u nás se vědělo, že bez vodních víl není život.
Podle pověstí docházelo i k fyzickým kontaktům s lidmi. A nemluvíme jen o utancování neopatrných mládenců rusalkami. Podle těchto příběhů docházelo i k sexuálním stykům mezi lidmi a vílami. Lidé žijící osaměle v lesích měli mít občas takovou bytost za životního partnera.
Ačkoliv se jedná o duchovní bytosti, tak víly nejsou nesmrtelné. Jejich existence je přímo navázána na zdroj vody s nímž jsou spjaty. Pokud zanikl, zanikla i jeho duchovní část v podobě víly.
Skutečné ekologické chování je nutné propojit s uvědoměním si těchto souvislostí. Pokud zničíme studánku zabijeme i vílu. Pokud otrávíme potok, řeku, prostě vodní zdroj, tak zabíjíme tyto nymfy.
K tématu jsme nechali něco říct i panu Jindřichovi.
„Lidé tyto znalosti díky moderní době prostě zapomněli. Není to záležitost posledních let. Už od osmnáctého století vědci sledují svět pouze z hlediska viděného a měřitelného. A to na základě tehdejších možností. Je to jako vzít metrové pravítko a říct že větší rozměr již neexistuje, jelikož cokoliv je delší než metr, nelze změřit. A tohoto principu se věda drží dodnes. Dále je zde samozřejmě vliv křesťanství, které tyto pro nás tak potřebné bytosti postavilo „mimo zákon“. Živlové duchy zařadilo mezi démony a tudíž nepřátele. Připravili jsme se tak o spojení s přírodou, jelikož pomocí těchto bytostí s námi Země komunikovala. A přitom stačilo a vlastně pořád stačí jen málo. Pokora a úcta. Já osobně když přijdu k vodnímu prameni a chci se napít, tak o vodu poprosím. Vím, že tam ta nymfa je. Oslovím ji a slušně poprosím. A divili byste se, ta voda je pak taková lepší, osvěžující. Někdy, když mám možnost, tak se s těmito bytostmi dělím o své jídlo, drobné dárky a podobně. Přesně jak to dělali naši předkové. Kdo něco takového začne dělat a nepřijde mu to hloupé, tak mu dojde toto spojení. Tyto bytosti nám totiž odpoví. A udělají to velice rychle. Poznáme to na pocitech. Najednou nám oheň, nebo již zmiňovaná studánka, přijde blízká a nebudeme se vůči těmto bytostem a místům chovat bezohledně. Vždyť kdo by nalil nějaké svinstvo do studánky, vůči které pociťuje pouto?“
Dříve lidé u studánek nechávaly pochutinky, koláče a na stromy věšeli různé pentličky a jednoduché šperky.
„Uvědomme si, že tyto bytosti mají svým jednáním blízko k dětem. Přemýšlejí nekomplikovaně. Nekonají úskoky, podlosti. To jsou vlastnosti lidí. Víla vás nepodvede. Potěší je drobný dárek. Ale musí být daný s láskou a úctou. To je totiž to, co dáváme. Můžete přinést nejdražší šperk a přesto nebude tak cenný jako kamínek nalezený u cesty. Záleží na tom, s čím to dáme. Jestli s láskou, či z povinnosti, nebo jen ze slušnosti. To srdce je tam totiž to co dáváme. Ten předmět je jenom prostředník.“
Tak až půjdeme zase do lesa na výlet a přijdeme ke studánce, zkusme se u ní chovat s úctou a pokorou a než z ní nabereme vodu, poprosme o ni. Nic nám to neudělá, nic nás to stát nebude. A zkusme o víle tohoto pramene přemýšlet. A třeba nám dá o sobě vědět. A když ne hned tak třeba příště. A něco jí tam můžeme nechat. Ale ne plechovku od paštiky. I když to by udělal snad jen hlupák.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Tvoje příběhy
