Salamandr, ohnivý muž, feuermann, fajermon jsou různé názvy pro jednu bytost z legend, lidových pověstí a pohádek. Jedná se o elementála – astrální bytost která je duchovní podstatou ohně. Jako každý živel tak i oheň se projevoval v dvojí podobě – dobré i zlé. Jako dobrý sloužil, hřál, dával světlo a pocit bezpečí a ochrany za temných nocí. Zvláště za nocí v době mezi Samhainem a zimním Slunovratem. To byla a stále je doba, kdy temné síly mají velkou volnost a mohou vstupovat do světa lidí. Oheň se tak těšil velké úctě. Úctu k ohni u Slovanů dosvědčují arabské prameny, ruské traktáty z 11. – 12. stol., v Čechách např. Kosmas i Homiliář opatovický. Četné pozdější projevy můžeme proto právem považovat za přežitek dávného vztahu k tomuto živlu.

Aby byl oheň posvátný, musel být rozdělán tradičním způsobem dřívky, popř. křesadlem, křemenem a hubkou a při jeho rozdělávání bylo vhodné oheň žehnat a mít k němu velkou úctu. Křesadlo bylo v pohanských časech často dáváno do hrobů. Rovněž bylo na místě mít pro salamandra připravenou oběť v podobě drobného dárku jako kousek jídla nebo i přírodního alkoholu (pivo, víno, medovina) a poděkovat bohům za dar ohně.

Zvlášť významnou úlohu plnil oheň v magii, při obětech, věštění, rituálních slavnostech. Až do současnosti se zachoval zvyk o Beltine zapalovat a přeskakovat ohně, které měly chránit zejména
před zlými kouzly čarodějnic, očišťovaly krajinu od smrti a zlé energie. Proskakováním plameny se též očišťovala aura od nánosů zlých myšlenek. U Slovanů se kdysi chránili před morem skákáním přes oheň z jalovce. V Polsku a dále na východ obíhala mládež s planoucími pochodněmi pole, aby zabezpečila jeho úrodu a chránila ji před krádežemi. Magickou moc ohně měly i jiskry křesané z křemene, žhavé uhlíky, ba i pouhá červená barva ohně na oděvech a ozdobách nebo představa ohně
či zmínka o něm. Oheň symbolizoval život, pohyb, dynamiku života, proto byl jeho tvořivý význam spojován i s krví. V barvě krve byla velikonoční vajíčka symbolizující plodnost.

Pokud se neprojevila ohni náležitá úcta a salamandr nedostal to, co si slušnost žádala, oheň nehořel, zhasínal. Nebo se také tento elementál rozzlobil a co dokáže rozzuřený oheň může povídat každý hasič.

Za posvátný se považoval i dým. Dodnes se používá při očistném vykuřování, okuřování obětí zvířat. Zároveň je to spojení dvou živlů. Ohně a vzduchu. V magických rituálech totiž dým symbolizuje právě vzduch.

V pyromancii a kapnomancii, tj. věštění z ohně a dýmu se vzývali Salamandři. Při těchto magických praktikách se spalovaly kosti a zbytky obětního zvířete a věštilo se z plamene, z praskotu, ze směru, z barvy a z hustoty dýmu. U Slovanů bylo též zvykem vyhazovat do vzduchu kousky zapálené koudele a věštit z jejich letu.

Pro naše pohanské předky byl oheň živou bytostí, jelikož lidé chápali, že elementálové, ačkoliv jsou duchovní podstaty, tak jsou živé bytosti. Tato úcta se pod tlakem představitelů nastupující křesťanské moci ztratila. Salamandři byli prohlášeni démonickými bytostmi, jež které představovaly škodlivé a zlé síly ohně. Projevovaly se v podobě malých ohnivých dráčků nebo hádků, jež se pohybují v plápolajících plamenech a jsou známy po celé Evropě pod různými jmény, včetně salamandr.

V Čechách jsou doloženi pod názvem zmek či zmok již od 13. stol. Podle tehdejších kazatelů se jednalo o podoby ďábla. Tento ohnivý had měl podle varování Církve vnikat do domu komínem jako snop jisker, ohnivé koště, jindy jako černé zmoklé kuře. V lidové slovesnosti se toto udrželo v postavě plivníka, který se za úplatu staral o hospodářství. Tou úplatou byla duše hospodáře. Plivník měl bohatství toho, kdo si jej opatřil zajišťovat krádežemi jiným. Šlo samozřejmě o ne klasické krádeže, ale vše se odehrávalo na astrální úrovni. Plivník tak vlastně kradl kladnou energii jiných a vyměňoval ji za tu špatnou, škodlivou. Zbavit se takového pomocníka šlo jen tím, že byl darován sousedovi anebo odnesen tam, kde byl nalezen.

Dá se ale říci, že vznik těchto legend, nebo spíše spojení živlového ducha ohně s duchem škodlivým je důsledkem působení Církve.

„Oheň byla vždy tvůrčí síla. Ovšem živly musí vždy být v rovnováze. Pokud jeden nabyde vrchu, dojde ke katastrofě. Jeden druhý totiž omezuje a krotí. Lidé bohužel úctu k živlům a chápání duchovních mechanismů ztratili svou nadutostí. Přestali jsme jim dávat obětiny a tak nám duchové živlů přestali pomáhat. Příčina toho všeho je bohužel již v Bibli. Tam je psáno: Podmaňte si Zemi. A tak si ji lidé podmanili. Všichni, kromě mojžíšovských moniteistů, chápou, že Země nepatří lidem, ale lidé patří Zemi. A živlové nám měli pomáhat žít v symbióze. Jenže my jsem si řekli, že nám musí sloužit bez nároku na úctu, jelikož jsme je nejprve začali pod tlakem křesťanských tvůrců chaosu považovat za nepřátele a později pod tlakem osvícených vědců jen za „věci“.

Živly dnes nejsou v rovnováze. A je to pro nás výstraha. Jejich duchové se nám ukazují, abychom si vzpomněli, jenže my si neuvědomujeme co nám říkají, jelikož jsme zaslepeni vlastní pýchou. A tak nabyde na síle oheň a jeho životodárná síla se změní ve smrtící. Oheň se spojil se Vzduchem. Slunce hřeje víc a Austrálii ničí požáry, které vítr nese dál. Jinde zase Země se spojila s Vodou v podobě zemětřesení a následných obřích vln ničí lidské výtvory. Nebo také v podobě záplav a sesuvů půdy. A přitom by stačila jen pokora a návrat ke starých obyčejům. Při téhle příležitosti si vzpomínám na film Merlin. Královna Mab symbolizovala staré pohanské smýšlení. A čím vice se v důsledku nastupujícího křesťanství od ní lidé odvraceli, tím více v ní bylo „zloby“. Problém je, že ona bojovala o život. Kdo se na ni může doopravdy zlobit? Duchové živlů se teď chovají podobně. My se od nich odvrátili, ale bez jejich pomoci nemůžeme přežít. Takže co uděláme? Budeme ignorovat očividné, nebo se navrátíme k duchovnímu myšlení našich předků a pak máme šanci na přežití?“ dodává k tématu psychotronik pan Jindřich.

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – Tvoje příběhy