Démoni – kdo by o nich neslyšel? Ať už z filmů o exorcismu, kde kněz vymítá z posedlého člověka duchovní bytost, nebo z historických a náboženských textů, které tyto entity zmiňují. Při sledování takových scén často mrazí. Jaká je ale pravda o démonech?

Samotné slovo „démon“ pochází z řečtiny a původně znamenalo „osud“. Později se začalo používat k označení „toho, co osud způsobuje“. V latině existoval pro tento pojem výraz „génius“. Filozof Sokrates hovořil o démonech jako o „vnitřním hlasu“ nebo „svědomí“. Egypťané měli podobné pojetí, které nazývali „nunar“.

První, kdo démony začal označovat za zlé síly, byl slavný řecký básník Homér. Tuto interpretaci postupně přejala i křesťanská teologie, která spojila démony s ďáblem. Ve středověké křesťanské doktríně se pak rozvinula bohatá nauka o démonech, známá jako démonologie, která je dodnes součástí křesťanské teologie. Díky tomu jsou démoni dnes vnímáni jako bytosti zlé, pekelné a nepřátelské lidem. Představují padlé anděly, kteří se vzbouřili proti Bohu, když se rozhodl vyvýšit člověka nad ostatní stvoření.

Podle křesťanské tradice byl prvním démonem, se kterým se lidstvo setkalo, had, jenž svedl Evu k ochutnání zakázaného ovoce. Po tomto „pádu“ se člověk dostal pod vliv ďábla. Tento ďábel, tedy padlý anděl, neustále pokouší lidi a pronásleduje je ve snaze odvést je od Boha.

Jak mohl hřích padlých andělů nastat?

Podle svatého Tomáše Akvinského je hřích andělů z přirozeného hlediska nemožný. Člověka strhávají k hříchu tělesné vášně, avšak anděl, čistý duch, nepotřebuje hledat pravdu – ví, že je závislý na svém stvořiteli. Přesto se andělé museli podrobit zkoušce, která spočívala v přijetí tajemství Božího života. Někteří z andělů se Bohu podrobili, zatímco jiní zhřešili pýchou a sebeláskou. Tito padlí andělé, zbavení věčné blaženosti, nyní závidí tvorům, kteří jsou k blaženosti povoláni, a snaží se je srazit na svou úroveň.

Činnost ďábla je však podle křesťanského učení omezena na Boží dopuštění. Ďábel nemá přímou moc nad vůlí člověka a může působit jen na jeho smyslové vnímání, čímž ho pokouší. Apoštol Pavel řekl: „Bojování naše není proti tělu a krvi, ale proti mocnostem v povětří,“ čímž myslel ďábly – démony, kteří následovali padlého anděla Lucifera. Největší triumf ďábla prý nastane, až lidé přestanou věřit v jeho existenci.

Ovšem démonologie jako věda o démonech nevznikla jen v rámci křesťanské teologie. Bohatý systém měli už Babylóňané, a ve východní římské říši ji studoval učenec Michael Psellos (1018–1078). Na západě se démonologií zabývali učenci jako C. Agrippa a další, kteří démony často spojovali s přírodními duchy a bytostmi.

Zvláštní skupinou démonů byli podle mnohých badatelů inkubové a sukkuby, nadpřirozené bytosti, které měly schopnost přivádět člověka k sexuálnímu hříchu. Podle některých názorů jsou démoni nadaní inteligencí a sklony, které je vedou k tomu, aby manipulovali lidmi a narušovali jejich životy. V hermetické tradici jsou démoni chápáni jako transcendentní přírodní síly nebo duchovní podstaty, které představují neviditelné a neznámé aspekty přírody. Démoni v tomto pojetí nejsou nutně zlí ani dobří – záleží na okolnostech, ve kterých působí.

Podle kabalistického okultismu a esoteriky se démoni dělí do různých kategorií podle svého původu a působení. Mezi ty nejznámější kategorie patří:

1. Šedim : démoni živlů.

2. Masikim : démoni, kteří škodí lidem.

3. Kefiloth : astrální zbytky égregorů a zaniklých světů.

4. Matache Chavala : padlí andělé.

5. Ruchoth Raoth : duše zemřelých lidí, kteří byli za života zlí.

Za zvláštní démonologickou kategorii je nutno považovat tzv. „,strážné anděly“ (nikoli ve smyslu katolické angelologie, nýbrž ve smyslu pověstného fenoménu Abramelinovy magie viz Abramelinova kniha o magii). To je to démonická síla reprezentující přírodní prapodstatu člověka, velmi nebezpečnou, je-li probuzena magicky. Již zde bylo uvedeno, že činnost démonů je omezena přírodním řádem. Démoni tedy nemohou způsobovat zázraky, ale vládnou přírodními silami, které lidé dosud neznají, a proto se jejich zásahy mohou jevit jako nadpřirozené (sv. Tomáš Akvinský: „,… daemones miracula facere non possunt, nec alique creatura, sed solus Deus“ – démoni nemohou způsobovat zázraky, ani jiné stvoření, jen sám Bůh). Esoterně správné pojetí démonů nacházíme již u Homéra a Hésioda, který jasně ztotožňuje démony s přírodními silami (Theogonia 211-227). U Homéra personifikují démoni různé stavy lidské mysli, např. hrůzu, u Hésioda vinu, mstivost, hádavost, bídu apod., ale také přírodní síly.

Toto rozdělení pochází převážně z kabalistických textů, které zkoumaly démony z pohledu magické praxe.

Na rozdíl od tradiční teologie, která démony vnímá jako bytosti zcela negativní, hermetická tradice a esoterika vidí démony jako přírodní energie a síly, které se projevují v lidských myšlenkách, citech a činech.

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy