Luděk Chovanec je jedním ze zajímavých lidí, se kterými jsme si popovídali. Je to cestovatel, horský vůdce a také námořní kapitán. Člověk který si sám v garáži postavil malou plachetnici se kterou přeplul Atlantik. Jeho optimistický pohled na svět může leckoho inspirovat

Jste mořeplavec, horal. Předpokládám, že tohle Vás nějakým způsobem živí. Jak jste se k tomu dostal?

V horách jsem vyrůstal odmalička, moje rodina z otcovy strany pochází z beskydských samot. Mé nejranější dětské vzpomínky jsou na chytání pstruhů do ruky v horských bystřinách. Na vyprávění strýců a tet, jak za války schovávali partyzány. Na dva palce tlusté borůvkové koláče z domácího másla a ráno natrhaných borůvek.

Lásku k horám jsem nikdy nenechal zrezavět a měl jsem v životě štěstí, že na nějaký kopec jsem vystoupal na všech kontinentech světa.

K moři jsem si hledal cestu mnohem déle. Poprvé jsem moře na vlastní oči uviděl až v devatenácti letech při cestě stopem do Itálie. Pršelo a foukal silný vítr. Nadšeně jsem sestoupal na pobřežní skaliska a nechal se ostřelovat vodní tříští z rozbíjejících se vln. Moře mně fascinovalo, ale neznal jsem žádný způsob, jak se na něm pohybovat tak volně jako na horách.

S jachtingem jsem začal až po třicítce. Bydlel jsem ve Švýcarsku u Ženevského jezera a přihlásil jsem se do jachtařského klubu mezinárodní organizace CERN. V klubu bylo k dispozici přes dvacet lodí, od malých okruhových plachetnic přes katamarány po sportovní a turistické kýlové lodě. Stačilo si udělat typové zkoušky a mohl jsem si je volně půjčovat. V klubu byli nadšenci pocházející z celého světa a bylo velmi zajímavé pozorovat, jak se od sebe liší třeba italská, francouzská a anglická jachtařská škola. V klubu jsem se toho hodně naučil, protože jsem plachtil hlavně na malých lodích, které dávají rychlou zpětnou vazbu a účastnil jsem se závodů.

Jachting mně chytil za srdce. Byl to způsob, jak se pohybovat po mořích a oceánech stejně volně, jako jsem byl zvyklý na horách.

Snažil jsem se trávit na vodě co nejvíce času. Začal jsem jezdit na moře a učil jsem se od zkušených. Nezajímala mně formální kvalifikace, kapitánské kurzy a průkazky. Chtěl jsem toho co nejvíce zažít na vlastní kůži. Dívat se pod ruce těm, kteří měli napluto desítky tisíc námořních mil. Jako posádka jsem se plavil v pasátech. V přílivových vodách Bretaně. Mezi ledovými krami v Baffinově zálivu.

Sbíral jsem zkušenosti a učil se řešit průšvihy. Tohle mají hory a moře společné – otázka není, zda přijde nějaký průšvih, ale kdy. Průšvih je taková zkouška, zda to myslíte v horách nebo na moři vážně. Pokud se necháte průšvihem odradit, tak jste to dostatečně vážně nemysleli. Vášeň nebyla dost silná.

Když provádím v horách, nebo učím jachting, nemluvím o tom, co jsem vyčetl z knih, nebo co mi někdo řekl. Předávám to, co jsem zažil na vlastní kůži – většinou ve formě průšvihu.

Asi před šesti lety jsem se odhodlal k radikálnímu kroku. Opustil jsem dobře placené teplé místečko v mezinárodní organizaci ve Švýcarsku a vrátil se s rodinou zpět do Česka. Koupili jsme dům v podhůří Beskyd (kde jinde, že) a já se začal jachtingu věnovat více a více.

Nejprve jsem dělal plavby s kamarády v Chorvatsku a Řecku, pak jsem začal organizovat plavby na Baltu a přitom jsem se snažil co nejvíce plout i sám, protože sólový jachting mi vyhovuje nejvíce.

V roce 2021 mě pak souhra náhod dovedla k tomu, že jsem si postavil Stovku a přeplul s ní Atlantik, ale to už je asi na další otázku.

Ke Stovce se dostaneme. Jak vidím, měl jste dětství, které by Vám mohl leckdo závidět. Na vandrech jsme se snažili prožívat podobné věci jako Vy v Beskydech coby malý kluk.

Takže dnes děláte horského vůdce? Nadšenci, nebo lidi toužící po zážitcích si Vás najmou, abyste s nimi šel někam do kopců a tam jim radil jak přežít?

K vůdcovství jsem se dostal v Alpách. Žil jsem dvanáct let ve Švýcarsku, kam jsem se přestěhoval hlavně kvůli horám. Kamarádi, kteří za mnou přijížděli, chtěli často vystoupit třeba na Mont Blanc, takže jsem dělal průvodce neoficiálně. Abych se alespoň částečně zlegalizoval, udělal jsem si po pár letech zkoušky na „Accompagnateur en Moyenne Montagne“ – průvodce po horách pod hranicí ledu.

Praxi jsem získával hlavně v Savojských a Bernských Alpách, které jsem měl „za domem“ a s partou kamarádů jsme občas vyrazili i do světa (přechod Kavkazu ze severu na jih přes nejvyšší horu Evropy Elbrus, výstup na Mount Mc Kinley – nejvyšší hora Severní Ameriky, Aconcagua – nejvyšší hora Jižní Ameriky, atd.)

Dnes nabízím průvodcovství hlavně ve Francouzských a Švýcarských Alpách, které dobře znám a domluvím se s místními jejich jazykem. Nedělám kurzy přežití, největší zájem je o cílené vysokohorské výstupy (Mont Blanc, Matterhorn, Monte Rosa, Dom, Eiger) a vysokohorské treky spojené s poznáváním místní kultury a gastronomie (Aples Rouges, Tour de Mont Blanc, Bernské Alpy).

Hory a moře jsou docela protiklad. Co Vás vedlo k tomu sestoupit z hor k moři? Z Alp je docela kus cesty?

Jak jsem říkal, s jachtingem jsem začínal na Ženevském jezeře, které je obklopeno horami. Často jsem během jednoho dne byl ráno na horách a večer na plachetnici.

Mezi horami a mořem skutečně žádný protiklad nevidím – oboje jsou divoká místa, kde platí zákony přírody více než zákony lidí.

Hory a moře mají mnoho společného. Neplatí tam lidské zákony, rozhoduje příroda. Na horách ani na moři člověku nepomůže, že se dokáže hezky prezentovat. Že má hodně peněz. Že zná vlivné lidi.

Hory a moře měří všem stejným metrem a uspěje jen ten, kdo je připraven, vybaven. A má štěstí.

Velký rozdíl je v tom, že na horách člověk spoléhá na své nohy a ruce. Na moři spoléhá na loď, která jej ochrání před rozmary Neptuna. V jistém smyslu není člověk na moři nikdy sám, loď je jeho parťák.

A tím se dostáváme ke Stovce. Kde vznikl nápad postavit si doma v garáži malou plachetnici a pustit se s ní přes oceán?

Postavit si vlastníma rukama loď a přeplout s ní Atlantik jsem chtěl už dlouho. Byl to jeden z těch desítek nápadů, které každý máme, ale neočekáváme, že by se je někdy podařilo zrealizovat. Byl to takový neškodný sen.

Zlomovým bodem pro mně bylo, když jsem se na konci roku 2020 dozvěděl o polském lodním konstruktérovi Januszovi Maderském. Na jeho webových stránkách jsem našel plány pětimetrové plachetnice Setka a dozvěděl jsem se, že na Setkách se každé čtyři roky jede závod přes Atlantik.

Čím více jsem studoval plány Setky a propozice závodu, tím více jsem si uvědomoval, že to je přesně to, co jsem dlouhá léta hledal. Výborný design plachetnice, postavený v desítkách exemplářů, s ověřeným chováním v těžkých podmínkách. Dá se postavit v garáži. A dá se s ní přeplout oceán.

Další závod přes Atlantik měl začít za několik měsíců. Na začátku roku 2021 jsem si přeměřil garáž a pak jsem se přihlásil na startovní listinu.

To zní jako splněný sen. Plavba na malé plachetnici přes oceán je velká výzva a dobrodružství. Někdo to bere jako svůj boj s přírodou, někdo se k tomu staví s pokorou, a nejprve boha moří poprosí o klidnou plavbu.
Jak jste to pojal vy?

To je zajímavá otázka.

Určitě jsem to nebral jako boj. S mořem se bojovat nedá. Oceán je obrovský a nekonečně silný. Není hodný ani zlý, lidskou přítomnost prostě ignoruje.

Na Stovce jsem si často připadal jako kosmonaut. Jen místo vesmíru oceán kolem mně a jediné, co mně udržovalo při životě byla má kosmická loď – Stovka.

Vlastně ani nevím, kde se vzala motivace uskutečnit tenhle projekt. Prostě do sebe vše zapadlo. Já jsem byl vnitřně na takovou cestu připravený. A naskytla se příležitost.

Už během stavby lodi jsem se v podstatě těšil, až bude loď hotová a já si při plavbě „odpočinu“.

Během plavby jsem samozřejmě zažil i spoustu krušných chvil, ale ani na sekundu mně nenapadlo, že bych chtěl být někde jinde. Moje místo bylo na Stovce. Na oceánu.

Co byl nejkrásnější a také nejkrušnější zážitek při plavbě?

Nejkrásnější zážitek byl, když jsem po 35 dnech na oceánu uviděl v dálce obrysy Martiniku.

A nejkrušnější asi týden před tím, když jsem se kvůli slabému větru a porostlému dnu skoro přestal pohybovat k cíli. Nedařilo se mi držet kurs, plul jsem moc na sever nebo moc na jih a zdálo se mi, že nikdy nedopluju.

Sebrat se a vyplout na oceán je v podstatě únik ze šílenosti současné západní společnosti. Spousta lidí by něco takového ráda udělala, ale nemají odvahu opustit svůj civilizační komfort, nebo žijí v představě, že mít plachetnici je nesmírně drahá záležitost a mohou si ji dovolit jen hodně bohatí lidé. Máte nějakou radu pro takové, co chtějí, ale nevědí jak?

Člověk nepotřebuje milióny, aby zažil velké dobrodružství.

Všem, kteří sedí v kancelářích a sní o exotických plavbách nebo expedicích bych chtěl vzkázat: dveře jsou otevřené, stačí jimi jen projít.

Pokud máte chuť, obrovskou chuť zažít dobrodružství, odvaha přijde sama. Všechno ostatní jsou detaily. Existuje tisíc důvodů, proč něco neudělat a jen jeden, proč to udělat – protože opravdu chci.

Jakmile uděláte první krok, máte z půlky vyhráno.

A ještě jedna věc – na nic nečekejte. Udělejte to teď hned.

Doufám, že svou cestou se Stovkou přes oceán jsem ukázal, že to nejsou žádné fráze. S minimálním rozpočtem se skutečně dá zažít životní dobrodružství.

Tak do toho!

Děkujeme za rozhovor

Za naše čtenáře se ptal: Miroslav Neumaier

foto: Luděk Chovanec, pixabay