Blíží se Vánoce, svátky, kdy jsme si tak nějak blíž. Lidé jsou v tu chvíli tak nějak lepší, lidštější. A právě v čase Vánoc se odehrál příběh, který vám dnes budeme vyprávět.
Pilot, který měl na dosah vyznamenání
Protagonistou této události je nadporučík Luftwaffe Ludwig Franz Stigler, pilot stíhačky Messerschmitt Bf 109.
Nadporučík Stigler patřil k leteckým esům a měl na kontě 27 sestřelů. Na dosah ruky měl prestižní vyznamenání – stačila ještě jedna úspěšná akce. Ta se naskytla právě čtyři dny před Vánocemi.
Prosinec 1943 – válka bez slitování
20. prosince 1943 byla druhá světová válka v plném proudu a o vítězi nebylo zdaleka rozhodnuto, i když Spojenci už přebírali iniciativu. Britské a americké bombardéry zasypávaly Německo pumami a systematicky ničily průmysl i infrastrukturu.
Toho dne americké bombardéry B-17 8. letecké armády provedly nálet na Brémy. Město bylo silně bráněno protiletadlovými děly, která těžce poškodila americký bombardér „Ye Olde Pub“, pilotovaný 2nd Lt. Charliem Brownem.
Letoun měl rozervaný trup, přišel úplně o jeden motor a další měl vážné problémy. Většina posádky byla zraněná, jeden palubní střelec byl mrtvý. Charles Brown se oddělil od formace a pokusil se dostat letadlo zpět do bezpečí v Anglii. Na „Ye Olde Pub“ zaútočil další stíhač, kterému se podařilo B-17 téměř sestřelit. Letoun se dostal do vývrtky, Brown krátce ztratil vědomí a jen s obtížemi se mu podařilo stroj vyrovnat v malé výšce hluboko nad Německem.
Stíhač, který neotevřel palbu
Stigler si poškozeného bombardéru všiml ve chvíli, kdy prolétal nedaleko jeho letiště, kde právě doplňoval palivo a munici. Okamžitě skočil do své Bf 109 a odstartoval, aby nepřátelský stroj sestřelil.
Když se však přiblížil, zarazilo ho, že se americký bombardér nebrání. Zadní střelecká věž se ani nepohnula. Německý pilot tehdy ještě netušil, že její střelec je mrtvý.
Přestože měl B-17 zaměřenou, nestiskl spoušť palubních zbraní. Když se přiblížil blíž, viděl skrz rozervaný trup zraněné muže, nefunkční zbraně a prakticky bezbranný stroj, který se jen stěží držel ve vzduchu. Rozhodl se jej nesestřelit.
Místo toho se přiblížil k pilotní kabině a gesty naznačoval Brownovi, aby přistál v Německu nebo odletěl do neutrálního Švédska. Americká posádka však gesto nepochopila a pokračovala směrem k Severnímu moři. Stigler se rozhodl stát se alespoň na chvíli strážným andělem bezbranných Američanů – zařadil se do těsné formace s bombardérem a kryl jej před německou protiletadlovou palbou.
Charlie Brown manévr nepochopil a přikázal namířit na německou stíhačku jediné funkční zbraně, ale nedal rozkaz k palbě. Bylo to zoufalé varování – obával se, že si s nimi německý pilot jen hraje a stejně je nakonec dorazí.
Teprve když stroj dosáhl pobřeží a ocitl se nad volným mořem, Franz Stigler veliteli amerického bombardéru zasalutoval a odletěl. Brown tehdy začal chápat, že šlo o úmyslné ušetření a ochranu, i když plný dosah tohoto gesta si uvědomil až později.
B-17 poté přeletěla asi 250 mil přes Severní moře a nouzově přistála na letišti RAF Seething v Anglii.
Příkaz mlčet
Po přistání Brown nahlásil, že německý pilot jim daroval život, ale nadřízení mu zakázali o incidentu mluvit, aby se „neidealizoval nepřítel“. Ani Stigler nemohl nic říct – ušetření nepřítele by mu v Německu přineslo polní soud a trest smrti.
Příběh tak zůstal neznámý až do konce války. Po válce se nadporučík Franz Stigler odstěhoval do Kanady, kde se stal podnikatelem.
Pátrání po neznámém pilotovi
V roce 1986 byl Charlie Brown požádán, aby se zúčastnil setkání bojových pilotů „Sraz orlů“ na letecké základně Maxwell v Alabamě kde sídlila letecká škola. Když se ho jeden z frekventantů zeptal, zda zažil během války něco opravdu výjimečného, vybavil se mu právě tento příběh.
Rozhodl se, že se pokusí neznámého německého pilota najít. Čtyři roky pátral v amerických i západoněmeckých archivech bez výsledku. Nakonec napsal dopis do zpravodaje Asociace bojových pilotů.
O několik měsíců později dostal odpověď – od Franze Stiglera. Když spolu telefonovali, Stigler popsal své letadlo, doprovod i pozdrav a potvrdil tak vše, co Brown potřeboval slyšet.
Oba muži se setkali, spřátelili se a udržovali blízký vztah až do své smrti na počátku 21. století – často popisovaný jako „bratrství“, přestože se poznali jako nepřátelé.
„Čest je všechno“
Co Franze Stiglera vlastně vedlo k jednání, které ho připravilo o vyznamenání a mohlo ho stát život?
Jeho velitel Gustav Rödel mu dříve řekl, že kdo střílí na bezbranného pilota na padáku, je vrah. Stigler tuto větu opakoval i svým podřízeným. V okamžiku, kdy skrz rozstřílený trup B-17 viděl zraněnou, prakticky nebránící se posádku, vybavil si právě tato slova.
Později říkal, že „čest je všechno“ a že pro něj bylo důležitější neporušit vlastní morální zásady. Brownovi vysvětlil, že kdyby tehdy bombardér sestřelil, nedokázal by dál žít sám se sebou.
Příběh bývá interpretován jako projev osobní statečnosti, lidství a rytířství uprostřed totální války. Charlie Brown později zdůrazňoval, že Stiglerovi vděčí nejen on, ale i rodiny všech přeživších členů posádky. Prosté „děkuji“ je prý pro takové gesto nedostačující.
Oba muži uzavřeli přátelství – jak sami říkali bratrství na věčné časy. Jejich setkání byla emočně velmi silná, provázená slzami, smířením a pocitem, že jejich životy zůstanou navždy propojené oním okamžikem nad Německem.
Ideologie dokáže vymýt mozek milionům lidí, ale vždy se najde někdo, kdo odolá.
Na závěr si dovolme vypůjčit citát:
„My, vojáci, jsme ti, kdo jdou umírat za zájmy a slávu politiků. Zabíjíme své bratry na druhé straně. Politici by se měli bát dne, kdy si to všichni uvědomíme.“
(redakce)
foto: War Thunder, Wikipedia
