Nad obcí Rtyně nad Bílinou se nachází poměrně malý kopec Chotyně. Leckdo by si řekl, že celkem nezajímavé místo. Opak je pravdou. Na jeho úbočí a vrcholu se nacházejí zbytky hradu, který byl Ráj. Alespoň dle jména.
Hrad Paradies, někdy nazývaný také Paradis, byl hradem z doby husitských válek, který se nacházel na vrcholu Chotyně nad Bořislavským potokem nedaleko Rtyně nad Bílinou. Přestože o hradu existuje pouze jedna zmínka z roku 1402, jeho historie a osud zůstávají dosud zajímavými otazníky.
Jediným historickým záznamem o hradu Paradies pochází z roku 1402, kdy byla jeho stavba povolena držitelem Oseka, míšeňským markrabětem Vilémem, rytířům Benešovi z Hořovic, purkrabímu na Rabštejně, Jindřichu Spigelovi, rýzmburskému hejtmanovi, a Dobešovi z Bran na Střekově. O dalších osudech hradu neexistují žádné historické zprávy, ačkoli někteří autoři spekulovali, že mohl zaniknout v souvislosti s bitvou u Ústí v roce 1426.
Na začátku 18. století popisoval J. Schaller na místě hradu Paradies ještě rozvaliny, včetně dvou řad zřetelných valů na východě před vrcholem. Dále pozoroval část zdi, která nepříliš vyčnívala nad terénem a byla troskou šestiboké stavby. Kameny s stopami malty byly roztroušeny po okolí.
Podle výsledků povrchového průzkumu provedeného P. Kauskem měl hrad Paradies na východní straně dispozice nevelkého, výše situovaného jádra. Příkopy na východní i západní straně sloužily k obraně. Ve středu jádra se nachází jámovitý reliéfní relikt a na západní straně dva pozůstatky zdiva, které mohou být spojeny s existencí budovy. Před západním příkopem jsou dvě menší plošiny s větším počtem reliéfních reliktů jámovitého charakteru. Na západ od jádra se rozkládá rozsáhlé předhradí, nyní s rovným povrchem.
Jméno hradu Paradies, což znamená Ráj, může představovat odkaz na skupinu biblických názvů hradů, které se objevily na počátku husitských válek. Paradies byl jediným hradem založeným míšeňským markrabím na území Čech.
Podle pozorování I. Lehkého, M. Sýkory a H. Veselého v roce 2017 se na hradě uplatňují dva odlišné druhy architektury. Kromě tradiční architektury středověkých hradů identifikovali i architekturu typickou pro hrady doby husitské. Ta se projevovala různými sypanými zemními tělesy s dřevěnou nástavbou na koruně, známými jako sruby. Toto pozorování ukazuje, že hrad Paradies mohl sloužit nejprve jako obyčejný hrad míšeňského markraběte a později jako vojenský bod s ubytovacími prostory pro vojenské oddíly, podobně jako hrad Kalich, který patřil Janu Žižkovi z Trocnova a Kalicha.
Tímto způsobem zůstává hrad Paradies záhadným místem, jehož historie nebyla zcela objasněna. Archeologické nálezy a povrchový průzkum pomáhají rozšiřovat naše znalosti o tomto opuštěném hradu, jehož stopy husitských válek zůstávají v paměti regionu.
Dnes z něj již skoro nic nezbylo. Pozorný návštěvník si ale všimne zbytků valů a sypaných zdí. Na vrcholu je i krásný rozhled na Středohoří. Nedávno zde ještě stával i velký dřevěný kříž, který je zmiňován v novodobých popisech místa. Leč tento monument leží mrtev na zemi kde někomu posloužil jako palivo.
K hradu se váže jedna zajímavá pověst. Hora, na které hrad stojí, podle pověsti ukrývá ve svém nitru poklad. Říká se, že kdysi jedna chudá žena z obce Žalany šla se svým synem o Velký pátek na tento vrch. Když se nacházela kdesi na jeho úbočí, v nedalekém kostele zrovna četli Pašije. Ozvala se rána a jeden z balvanů se odkutálel jí do cesty a odkryl vstup do podzemní chodby. Žena i s dítětem do ní vstoupila a velice záhy narazila na to, co se v takových příbězích traduje. Poklad. Její chudoba byla rázem pryč. Už se viděla jak žije v krásném domě, má hospodářství, čeledíny a tak dále, co jen bohatý, leč prostý člověk mohl mít. Podle pověsti začala tedy vynášet zlato a další cennosti na světlo boží. Jenže, jak už to tak bývá, její zrak zachvátila chamtivost a tak nesledovala čas, který živloví duchové země těmto šťastlivcům vyměřují, aby si mohli vzít trochu z toho bohatství, co v zemi ukrývají. V kostele dočetli Pašije a ona paní zůstala stát na cestě, zatímco její syn zůstal uvězněný pod zemí. V danou chvíli tato žena přišla o vše, jelikož dítě zůstalo pod zemí a poklady se jí proměnily v prach a kamení a to jen díky chamtivosti po zlatě.
Skřítkové jsou ale vcelku duchové dobří a že její dítě zůstalo uvězněné v jejich království nebylo jeho vinou, tak se o něj postarali. A čas v říši duchovních bytostí plyne jinak než ve světě lidí. Chlapec byl u skřítků jeden den, zatímco jeho matka musela čekat celý rok, než se země opět otevřela a vydala jí poklad nad všechny poklady – jejího syna.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Tvoje příběhy
