Příběh Elisabeth Bathory, Čachtické paní zná asi každý. Její údajné krvavé činy vešly do historie a dokonce leckdo i dnes uvažuje i o tom, že se jednalo o vampýru, která pomocí lidské krve udržovala svůj posmrtný život na tomto světě. Možná tomu tak bylo, možná ne. Historici dokonce naznačili, že se jednalo o vykonstruovaný proces, aby se kdosi v pozadí mohl zmocnit majetku rodu Báthory.
Ne jen bývalé Uhersko se může pyšnit takovouto vampirickou pověstí. Ostatně i nejslavnější upír Vlad Dracula žil v Uhrách, jelikož Sedmihradsko bylo jejich součástí. Vraťme se však k nám, jelikož žena podobného ražení byla i u nás. Jmenovala se Kateřina z Komárova a pro její činy se jí říká česká Alžběta Báthoryová.
Samotná Kateřina z Komárova nepatřila k vysoké šlechtě. Jejím otcem byl rytíř Kunata z Komárova, údajně muž nevalné pověsti a zároveň hejtman Podbrdského kraje. Navíc byla z pěti dětí, což z ní dělalo nepříliš dobrou partii. Přesto se jí podařilo provdat za karlštejnského purkrabího Jana Bechyně z Lažan, správce královského pokladu a navíc držel i Pičínské panství. Úřad purkrabího a správce pokladu (v podstatě ministra financí) byl velmi výnosný, proto si dcera obyčejného rytíře společensky velice polepšila. Navíc její manžel byl značně vytížený svým úřadem, proto na jejích bedrech spočinula správa jejího nového panství.
Zde se začaly ale dít nepěkné věci. Co vedlo mladou paní k výbuchům vzteku a se dnes již neví. Zda to bylo její osamění, nebo duševní porucha či snad, dle některých indicií a tvrzení, důsledky použití černé magie. U tohoto bodu chvíli zůstaneme. Některé prameny totiž uvádějí, že paní Kateřina uzavřela smlouvu s ďáblem. Jejím cílem bylo, aby se dobře vdala za bohatého a mocného muže. Bylo to celkem pochopitelné, jelikož poměry ze kterých pocházela takový sňatek téměř vylučovaly.
Praktikování černé magie vždy nese neblahé důsledky na lidské psychice.
Manželka karlštejnského purkrabího se začala chovat velmi podobně jako již zmiňovaná Elisabeth Bathory.
Její touha po krvi se zaměřila na prosté venkovské dívky z Pičínském panství, které mučila a vraždila. Podle záznamů z výpovědí jejích pomocníků se však jednalo nikoliv o výbuchy vášnivé zlosti, ale o chladnokrevné skutky, což odpovídá spíše té psychické poruše, nebo dokonce pokračování v černomagických rituálech. Co však byl jejich účel se dnes již asi těžko dozvíme.
Krutost s jakou si paní Kateřina počínala si můžeme domyslet z výpovědi, kterou učinila Mandalena Vaňková z Libčic před Komorním soudem.
„Toho jsem svědoma, že jsme je bili. Paní tu byla s námi, kázala nám bíti pannu Hedviku, pak ubivše ji potom kázala ji doluov snésti. Potom umřela dole. Podruhé že jsem tu byla o nějaké Kačce a odtud že jsme ji snesli, že ještě umřela že jsme ji zabili nahoře. Než pán o tom nic neví.“
Samozřejmě i když byla vina Kateřiny prokázána tak existují spekulace o tom, zda se něco takového skutečně stalo. Jan Bechyně měl v úřadu karlštejnského purkrabího vleklé neshody s děkanem karlštejnské kapituly, jímž nebyl nikdo jiný, než Václav Hájek z Libočan, později autor známé kroniky. K němu se donesly zvěsti o počínání paní Kateřiny a tak se jel sám podívat na pičínské panství. Paní Kateřina si nepočínala příliš tajemně a s uklízením těl svých obětí si těžkou hlavu nedělala. Václav Hájek z Libočan například našel mrtvolu pohozenou v příkopu tvrze. Přesto Václav Bechyně z Lažan, Kateřinin švagr, následně popřel, že by Kateřina onu dívku zabila a nechala shodit záchodem do onoho příkopu. I tak ale kronikář na vše upozornil karlštejnského purkrabího.
Ten to vzal však tak, že si s ním Václav Hájek chce vyřizovat účty a podal na děkana žalobu. Soudní tribunál, jemuž předsedal Vojtěch z Pernštejna, tedy v roce 1533 dal prozkoumat dění v Pičíně. Předvolaní svědkové z řad pičínských poddaných nechtěli vypovídat. Označovali paní Kateřinu jako vlídnou paní. Soud se tedy neměl čeho chytit a to až do chvíle, kdy byl vyslechnut pražský občan, příbuzný jedné z obětí. Ten označil Kateřinu za vražednici své příbuzné. Jeho příklad povzbudil řadu poddaných a ti nakonec své výpovědi změnili.
Na základě toho soud provedl další šetření. Kateřina se nakonec přiznala ke čtrnácti zabitým dívkám. Soudní tribunál vynesl na české poměry neobvyklý rozsudek. Kateřina z Komárova byla uvězněna 27. února 1533 ve věži Mikulka na Pražském hradě, kde byla dle rozsudku ponechána svému osudu. A tak ve věži v březnu v 1534 zemřela. Na toto vzpomíná i Mikuláš Dačický z Heslova:
„V pátek před hromnicemi paní Kateřina Bechyňová odsouzena hrdla, protože několik děveček zabila. Potom ji z vězení Mihulky, tak řečeného, umrlou vytáhli.“ Říká se, že když ji vynášeli mrtvou, měla prsty ohryzané až na kost.
Dva dny po ní překvapivě zemřel její soudce Vojtěch z Pernštejna, kterému Kateřina slíbil, že až zemře, přijde si pro něj. Naplnila se její kletba? Podle některých pramenů prý ano. Kateřinu totiž pohřbili jak se slušelo bez protivampirických zásahů, jak bylo některými lidmi, včetně Hájka z Libočan, požadováno. Leč vliv jejího manžela byl větší.
Kateřina si tak údajně pro svého soudce přišla. Když byl ráno nalezen, jeho tvář byla prý znetvořena strachem a hrdlo neslo stopy zubů či nehtů. A služebnictvo dosvědčilo, že o půlnoci z pánova pokoje zaslechli jeho křik, ženský smích a jedno jméno: Kateřina Bechyňová z Komárova.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
