Archa úmluvy, Kopí osudu a Svatý grál. Tři relikvie, které byly a stále jsou hledány už od středověku. Proč? Jaké to jsou vlastně předměty? O tom prvním jsme již psali (zde ).
Kopí osudu je kopí římského setníka Longina, kterým měl tento voják probodnout bok ukřižovaného Ježíše Krista. Traduje se, že Longinus trpěl oční chorobou, snad šedým zákalem, a jeho zrak byl velmi omezený. Poté, co Krista bodl, měla Ježíšova krev dopadnout do Římanovo očí a on se uzdravil. To byl prý počátek jeho víry božskost Ježíše Krista.
Longinovo kopí měl také později získat spolu se Svatým grálem Ježíšův strýc Josef z Arimatie a podle pověsti jej odvezl do Británie, která již v té době byla římskou provincií.
Zde se kopí později dostalo při potlačení protiřímského povstání do rukou římského císaře Constantina I. Od něj jej zdědil jeho syn císař Konstantin Veliký. Ten byl ještě v Británii legiemi provolán císařem. Ovšem aby se jím opravdu stal, musel toto potvrdit v Římě. Císař Konstantin byl synem dnes svaté Heleny a byl křesťanem. Ovšem zájemců o římský trůn bylo více a tak se 28. října 312 Konstantin střetl se svým sokem, císařem Maxentiem na Milvijském mostě přes řeku Tiberu před branami Říma. V noci před bitvou měl podle legendy císař Konstantin vidění ve kterém spatřil zářící kříž, na němž byl nápisː V tomto znamení zvítězíš.
Konstantin podle římského historika Lactantia nechal na štíty legionářů namalovat Kristův monogram a v bitvě zvítězil.
Je ale ještě jedna část této legendy. Nejen Kristův monogram a kříž na praporci měly vést ke Konstantinovu vítězství. Praporec byl na kopí, jehož hlavice byla prý právě hlavicí Longinova kopí. Právě toto kopí sv. Longina mělo způsobit, že se Maxentiovo vojsko obrátilo na útěk a Maxentius sám se v Tibeře utopil. Vděčný Konstantinus v následujícím roce vydal Edikt milánský, který zaručoval křesťanům svobodu vyznání a křesťanství bylo zrovnoprávněno s ostatními náboženstvími. V roce 325 pak svolal do Nikaje první církevní koncil. Dal také postavit baziliku v Betlémě nad jeskyní, kde se údajně Ježíš narodil, druhou nad možným Ježíšovým hrobem, třetí pak nad hrobem svatého apoštola Petra v Římě.
Říká se, že Římané používali Kopí osudu při dalších a dalších bitvách. Například císař Theodosius ve 4. století n.l. s jeho pomocí porážel pohany. A nejen je. V roce 394 se proti Theodosiovi vzbouřili Římané v západní části říše. Theodosius se se vzbouřenci střetl 6. září 394 v bitvě u řeky Frigidu. Prý tehdy zvedl vysoko nad hlavu Svaté kopí a vykřikl:
„Kde je bůh Theodosiův?“
A stal se zázrak. Zvedl se vítr, který uvedl vzbouřence ve zmatek a Theodosius zvítězil. Ovšem rok nato zemřel a po jeho smrti získal kopí jeho někdejší spojenec Alarich, král germánských Vizigótů. Ovšem u Alaricha zřejmě stopa mizí. Alarich vyplenil Řím a s poklady této světové metropole si zřejmě odnesl i posvátné kopí. Při přeplavbu na Sicílii vypukla bouře a Alarichovo loďstvo se potopilo. Alarich krátce na to zemřel.
Je vidět, že Kopí osudu sice přinášelo svým držitelům vítězství, ale také smrt. Po více než dvaceti letech od Alarichovi smrti se zbraň záhadně objevuje v rukou římského generála Aetia. Ten v roce 432 potlačil vzpouru římských legií v Africe, kterým velel legát Bonifatius. Prý jeho samotného Aetius zabil posvátným kopím.
Na svou příležitost však Aetius čekal až do roku 451 n.l. Tehdy vybojoval s pomocí Vizigótů veliké vítězství nad Huny na Katalaunských polích v jižní Francii. Podle legend se řítil do boje v čele vojska a nad hlavou mával Svatým kopím. I Aetia však dostihla kletba. Císař Valentinianus III. V Aetiovi začal spatřovat soka a vlastní rukou ho zabil.
Je veliká otázka, kterak se Kopí osudu dostalo do rukou Attily, vůdce Hunů, když byl na Katalaunských polích poražen. Ale přesto s ním přitáhl s kopím k branám Říma. Papež Lev I. Attilovi vyšel vstříc. Vojsko Hunů bylo velice vyčerpané a tak Attila přistoupil na smír, pod podmínkou velikého výkupného. Podle pověsti prý ještě než Attila odjel, hodil k nohám římských emisarů podlouhlý předmět se slovy:
„Vezměte si hoǃ Vracím vám to vaše Svaté kopí – není mi k užitku, protože neznám toho, kdo kopí učinil svatým!“ Shromáždění Římané s údivem spatřili Longinovo kopí.
Posledním římským císařem, který měl kopí vlastnit byl Justinián Veliký který panoval v letech 527 až 565. Ani jemu posvátná zbraň moc štěstí nepřinesla. Justinián se pokusil po pádu Západořímské říše získat tato ztracená území zpět. V Africe ale nakonec znovudobytá území obsadili muslimští Arabové a postupně zde vyhladili křesťanskou populaci, z Itálie římská vojska vypudili germánští Langobardi a i doma v Konstantinopoli čelil povstání. Svaté kopí mu prý posloužilo pouze jednou. To když v Aténách rušil Akademii, založenou filosofem Platónem. Římský historik Prokopios z Cesareje k tomu poznamenal , že císař přísahal na Svaté kopí, že je jeho posláním vypořádat se s helénismem i se všemi formami pohanství v Římské říši.
Kopí osudu zmizelo v hlubinách času a dějin, nebo alespoň z rukou římských vládců. Jako cestou se náhle ocitlo v majetku franského krále Karla Velikého není známo. V Římě byl v té době papežem Lev III. který ale neměl tu nejlepší pověst. Roku 799 jen při procesí napadl rozzuřený dav a papež uprchl na dvůr ke Karlovi Velikému. Frankové tedy vytáhli do Říma, kde Karel znovu ustanovil Lva III. papežem a ten ho na oplátku korunoval císařem Říše římské a z boží milosti králem Franků a Langobardů. Kronikář Einhard o něm v Annales regni Francorum napsal, že založil dynastii na vlastnictví Svatého kopí a jeho moci ovládat osud. Podle tohoto kronikáře bral sebou Karel kopí sv. Longina na všech svých sedmačtyřicet tažení.
Když se Karel Veliký vracel ze svého posledního vítězného tažení a kopí mu náhodně vypadlo z ruky, jeho poddaní v tom oprávněně vytušili předzvěst tragédie a blížící se smrti. Při návratu ze Saska podle kronikářů oblohou prolétla kometa, či veliký a jasný meteor. Karlův kůň se splašil a svého jezdce shodil. Císař se ještě stihl vrátit do Cách a 28. ledna 814 zemřel.
Kopí osudu pak měnilo majitele, ale stále zůstávalo v rukou franských císařů. Od časů Karla Velikého se Svaté kopí zřejmě stalo nedílnou součástí říšských korunovačních klenotů. Císař Svaté říše římské Ota I. Získal kopí v Cáchách od mohučského arcibiskupa Hildeberta při své korunovaci králem. Předání v Cáchách má svou logiku. Zde v mariánské bazilice založené Karlem Velikým mohla být tato relikvie uložena.
Kopí mělo roku 955 rozhodnout bitvu na řece Lechu, kde byli zastaveni Maďaři. Poměr sil byl velice nevýhodný pro Franky, jelikož proti 30 tisícům Maďarů se postavilo pouhých 8 tisíc křesťanských bojovníků českých vojáků knížete Boleslava I. To byl mimochodem ten, který zabil svého bratra Václava.
Král Ota I. třímal v ruce Svaté kopí s korouhví sv. Michala. Maďarské vojsko bylo rozprášeno a jeho vůdce Bulscu byl po svém zajetí v Řezně oběšen. Sedm let nato byl Ota I. korunován na císaře a papež Jan XII. mu při obřadu poklepal na rameno Svatým kopím. Relikvie pak byla uložena v chrámu sv. Mořice v Magdeburku. Zde je také Ota I. pochován i se svou chotí Edgitou.
Další zprávu o kopí máme od Jindřicha IV, římského krále a později i císaře. Ten se nepohodl s papežem papežem Řehořem VII. Papež krále Jindřicha IV. v následně ponížil tím, že mu nařídil podstoupit pokání v Canosse, kdy byl donucen se v lednu 1077 v rouše kajícníka a bos před Řehořem VII. pokořit. To samozřejmě nezůstalo bez odezvy. V roce 1084 se Jindřich vydatnou pomocí českých bojovníků zmocnil Říma a dosadil zde nového papeže, který přijal jméno Klement III. Ten na oplátku Jindřicha korunoval římským císařem. Při této příležitosti Jindřich IV přivezl do Říma i Svaté kopí a nechal do něho vsadit hřeb, kterým byl údajně Kristus přibit ke kříži. Po smrti Jindřicha se majitelem zbraně stala jeho dcera Anežka, která jej odkázala svému vnukovi Fridrichu I. Barbarossovi. Ten jej odvezl zpět do Orientu na první křížovou výpravu.
Zde zřejmě zafungovala kletba, jelikož opět svému vlastníkovi přineslo smrt. Při koupání v řece Salefu v Malé Asii císař Fridrich dostal infarkt a tak se 10. června 1190 utopil. Prý za jeho smrt může odloučení od posvátné zbraně, jelikož císař kopí nechal na břehu. Přesto se kopí opět vrátilo do Evropy a kde jej jako součást říšských korunovačních klenotů získal král český a císař římský Karel IV.
Kopí bylo nějakou dobu uloženo s ostatními klenoty na Karlštejně. V důsledku husitských bouří král Zikmund, Karlův syn, nechal říšské klenoty odvézt do Norimberku, kde byly uložené až do napoleonských válek. Odtud jej pak Habsburkové přenesli do Vídně, kde je uložené dodnes.
Během první křížové výpravy, ačkoliv posvátné kopí na ni přivezl císař Fridrich, bylo nalezeno další Longinovo kopí. Osm měsíců trvající boje o Antiochii přineslo úpadek morálky evropských bojovníků. Navíc proti Evropanům stálo v přesile početné vojsko mosulské vojsko. Novou sílu vyčerpaným křižákům dodalo zázračné nalezení svatého kopí pod oltářem chrámu sv. Petra. Na nálezu se svými vizemi významně podílel provensálský mnich Petr Bartoloměj. Za opatrovníka vzácné relikvie se prohlásil Raimond z Toulouse.[ Křižáci pak podnikli překvapivý pěší výpad a v rozhodující bitvě 28. června 1098 u Antiochie zcela zvítězili. Je jasné, že jedna z relikvií byla podvrh. Již ze způsobu a okolnostem nalezení druhého kopí je jasné, která. Pochybnosti byly vyřčeny už tehdy a tak Petr Bartoloměj podstoupil Boží zkoušku ohněm, aby dokázal, že podvodník není on, ale císař Fridrich. Zkouška spočívala v tom, že s kopím v ruce a vírou v srdci měl Petr projít ohněm. Pokud by bylo kopí pravé, ochránilo by ho. Petr ohněm skutečně prošel, ale dvanáct dní na následky popálenin zemřel. Což v očích křižáků jasně potvrdilo, že jím nalezené kopí byl podvrh.
Toto kopí nakonec prodal jeruzalémský král Balduin II. kvůli finančním nesnázím roku 1239 Benátkám. Později se dostalo do vlastnictví francouzského krále Ludvíka IX. Svatého, který je uložil v Sainte Chapelle v Paříži. Zde jeho stopa mizí za Francouzské revoluce.
O Longinovo kopí usilovali okultisté v okolí Adolfa Hitlera, aby jej mohl Německo použít při svém tažení Evropou. Dokonce ještě před obsazením Rakouska bylo Kopí osudu zajištěno komandem SS, aby se prý neztratilo.
Ovšem na pravost Kopí osudu, které provázelo středověké římské císaře vnáší světlo zkouška provedená v roce 2003. Při ní se zjistilo, že Longinovo kopí z Vídně bylo vyrobené v 8. století a další jeho část dokonce ve 14. století. Pouze údajný hřeb z Kristova kříže by mohl být pravý. Ovšem ten nemá s kopím římského setníka Longina nic společného.
Bylo tedy pravé to druhé kopí? Zkouška ohněm sice pravost nepotvrdila, ale ne nadarmo se říká: Neber jméno Boží nadarmo. Což mnich Petr vlastně udělal.
Říká se, že skutečné Kopí osudu bylo to, co nalezl právě onen mnich. Kopí ale získali Templáři a ti nechali zhotovit jeho falsum, aby nedošlo ke zneužití svaté relikvie v nesprávných rukou. Mnich Petr Bartolomějský šel do ohně již s falešným kopím. Jestli to věděl, nebo ne se dnes již nikdo nedozví.
Právě Templáři prodali později falsum jeruzalémskému králi Balduinovi. Kde je dnes skutečné kopí osudu? To je otázka pro badatele. Pokud se tím budou chtít opravdu zabývat. Někdo tvrdí, že Longinovo kopí ve skutečnosti neexistuje, jako nikdy neexistoval Ježíš Kristus. Ale je nutné Kopí osudu najít? Svým majitelům nikdy nepřineslo štěstí. Ale možná je to díky tomu, že jej nepoužili ke své obraně, ale naopak k agresi.
Příště si povíme něco o Svatém grálu
(redakce)
foto: youtube
