Baroko je umělecká a kulturní epocha v Evropě, která začala na přelomu 16. a 17. století a trvala zhruba do poloviny 18. století. Je typická monumentalitou, bohatou výzdobou, dramatičností a dynamikou forem. Zrodilo se v Itálii a odtud se rychle rozšířilo po celé Evropě. Samotný název pochází z portugalského slova „barroca“ – nepravidelně tvarovaná perla. Původně měl pejorativní význam, ale časem se stal standardním označením pro styl, který vynikal výraznou zdobností, kontrasty světla a stínu a snahou o emoční i duchovní působení.
Pro baroko byla, na rozdíl od předchozích i následných slohů, charakteristická okázalost a velkolepost, bohatá ornamentika a často až dramatická výzdoba interiérů i exteriérů. Přímky ustupovaly křivkám, fasády se vlnily, objevovala se monumentální schodiště a mohutné kupole. Baroko hrálo na kontrasty: typická byla hra světla a stínu, například v kostelech, kde paprsky zvýrazňovaly kněžiště, zatímco zbytek prostoru zůstával v přítmí. Díla směřovala k vyvolání silných emocí a často se zaměřovala na mystiku či vznešenost.
Epocha se obvykle dělí na tři období: rané baroko (cca do roku 1630), vrcholné baroko (do roku 1680) a pozdní baroko (do roku 1730), které místy přechází v rokoko. Do českých zemí začalo baroko pronikat po porážce stavovského povstání jako habsburský styl. Ve větší míře se však prosadilo až po skončení třicetileté války a uzavření Vestfálského míru roku 1648, kdy země začala pomalu obnovovat svůj život. Vliv baroka přetrval v lidovém umění ještě dlouho po jeho konci.
Baroko ovlivnilo snad všechny aspekty lidského života v Evropě i v koloniích evropských mocností: stavitelství, sochařství, malbu, literaturu i hudbu. Architektura té doby byla snadno rozpoznatelná. Její hlavní znaky představují monumentalita, bohatá výzdoba, dynamické křivky a snaha o působivý vizuální dojem. Stavby využívaly konkávní (vyduté) a konvexní (vypuklé) tvary fasád, vlnící se římsy a eliptické či kruhové půdorysy. Průčelí budov bylo plasticky členěné, zdobené pilastry, štíty, sochami a štukovými ornamenty.
Důraz se kladl na osové členění staveb, zejména paláců a zámků, a na harmonický vzhled celého prostoru. Typické byly mohutné kopule, valené či zrcadlové klenby, monumentální schodiště a balkóny. Vnitřky budov byly dekorovány iluzivními nástěnnými malbami, profilovanými fabiony, štuky, zlacením a freskami s náboženskými či mytologickými motivy. Hra světla a stínu nachází uplatnění jak na fasádách, tak v interiérech a samozřejmě obrazech. Díla Karla Škréty, Petra Brandla, Jana Kupeckého, nebo Rembrandta Harmenszoona van Rijn patří ke skvostům malířského umění. Výrazně se zdůrazňovaly portály a okna, často oválná nebo eliptická, bohatě zdobená. Stavby byly propojené s krajinou – obklopené zahradami, kolonádami a terasami, které podtrhovaly monumentalitu a harmonizovaly jejich začlenění do okolí.
Barokní architektura je proto snadno rozpoznatelná díky své monumentalitě, výtvarné bohatosti, smyslu pro dramatickou dynamiku a výrazné práci s prostorem. V českých zemích mezi nejvýznamnější stavitelské památky patří například kostel sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze, poutní kostel Panny Marie Bolestné v Dobré Vodě, kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje na Velehradě, kostel sv. Františka z Assisi v Praze či kostel Nanebevzetí Panny Marie v Jaroměřicích nad Rokytnou. Mezi významné světské stavby patří Trojský zámek, z monumentálních památek pak Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci, který je se svou výškou přes třicet metrů největším seskupením barokních soch v jedné skulptuře ve střední Evropě a je zapsán na seznam UNESCO. Velmi významným morovým sloupem je také Sloup Nejsvětější Trojice v Teplicích od Matyáše Brauna.
Do hudby baroko přineslo nové formy, jako byla opera a oratorium. Mezi nejvýznamnější skladatele patří Monteverdi, Vivaldi, Bach, Händel či Mozart, který na barokní tradici navázal. V literatuře se objevila složitá metaforika, jazyková rafinovanost, důraz na duchaplnost a formální dokonalost. K autorům této doby patří například Lope de Vega, Calderón de la Barca nebo Jan Amos Komenský. Ve výtvarném umění se baroko projevilo prosazováním iluzivních efektů, perspektivních zkratek a snahou simulovat realitu.
Baroko však nebylo jen styl, který zanechal stopu v obrazech či stavbách, ale období, které doslova přetvořilo krajinu kolem nás a vtisklo jí charakter, který je patrný dodnes. V 17. a 18. století přestala být příroda vnímána jako cosi divokého a nespoutaného. Stala se materiálem, který bylo třeba uspořádat, zracionalizovat a podřídit lidské vůli. Tyto zásahy nebyly jen estetické, ale měly i praktický hospodářský význam a formovaly to, čemu dnes říkáme kulturní krajina.
Jedním z nejviditelnějších a nejkrásnějších pozůstatků této éry jsou aleje a stromořadí. Monumentální cesty lemované stromy vedly po přímkách, spojovaly důležité body – zámky, kaple nebo vesnice – a vytvářely jedinečnou atmosféru. Jejich účelem nebylo jen usnadnit cestování, ale také demonstrovat řád a dominanci člověka nad přírodou. Kromě alejí byla krajina osazována kaplemi, božími muky a sochami světců, které chránily poutníky a dodávaly prostoru duchovní rozměr.
Výrazné změny nastaly i v hospodářství. Aby se zvýšila produkce, původní roztříštěné pozemky byly scelovány do větších a efektivnějších bloků. Vznikaly také rozsáhlé rybniční soustavy, které sloužily nejen k rybářství, ale i k regulaci vodního režimu. Mnohé rybníky, které dnes považujeme za samozřejmost, mají svůj původ právě v baroku a dodnes plní svou funkci.
Česká barokní krajina není jen kulisou z dávných časů, ale živým dědictvím, které nás obklopuje. Zatímco v obrazech se baroko projevovalo dramatičností a monumentalitou, v krajině se proměnilo ve snahu o harmonii, řád a účelnost. Zásahy, které se odehrály v 17. a 18. století, byly řízeny šlechtickými rody, jejichž cílem bylo vytvořit prosperující a esteticky působivý celek, v němž se snoubí příroda s lidskou činností. Charakteristickým rysem byla uspořádanost a racionalizace. Velký důraz se kladl také na vodní hospodářství – rybniční soustavy měly regulovat povodně i zavlažovat půdu, a jejich nadčasovost dokazuje, že mnohé fungují dodnes.
Kromě hospodářské funkce měla česká barokní krajina i duchovní rozměr. Systematicky byla osazována drobnými sakrálními stavbami: kaplemi, božími muky, křížovými cestami či sochami světců. Ty dodávaly krajině náboženský charakter a propojovaly ji s duchovním světem. Významným prvkem byly i alejemi lemované cesty, symbolicky spojující panská sídla a další důležité body.
Na rozdíl od západní Evropy, kde se baroko často projevovalo pompézností, se u nás kladl důraz na citlivé zasazení staveb do okolní přírody. Nejlepším příkladem je dílo Jana Blažeje Santiniho, který dokázal svá díla, například poutní kostel na Zelené hoře, geniálně včlenit do krajiny tak, že tvoří její přirozenou a harmonickou součást.
Česká barokní krajina je komplexním a promyšleným dílem, které spojuje hospodářskou účelnost, duchovní hloubku i estetiku. Dodnes tvoří jeden z nejvýraznějších prvků naší kulturní identity a ukazuje, že baroko nebylo jen epochou dramatických obrazů a monumentálních staveb, ale i obdobím, které formovalo celou tvář naší země.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier
