V našem prvním článku jsme se zaměřili na námořního velikána Horatia Nelsona a jeho růstu v královském loďstvu, kde čelil hrozbě francouzské invaze. Jeho příběh je fascinující a dnes budeme pokračovat v odhalování dalších kapitol jeho života.
Nakonec k obraně Kingstonu nedošlo, protože francouzská eskadra na přístav nezaútočila. Nelson převzal velení nad Hinchinbrookem 1. září 1779. Loď vyplula z Port Royal 5. října a společně s dalšími britskými loděmi se podílela na zajetí několika amerických cen. Po návratu na Jamajku v prosinci začaly Nelsona trápit opakované záchvaty malárie. Zůstal na Západních Indiích, aby se zúčastnil pokusu majora generála Johna Dallinga dobýt španělské kolonie ve Střední Americe, včetně útoku na Pevnost Neposkvrněného početí na řece San Juan v Nikaragui.
V únoru 1780 vyplul Hinchinbrook z Jamajky jako doprovod Dallingovy invazní síly. Po plavbě ústím řeky San Juan se Nelsonově expediční jednotce podařilo donutit k vzdání Pevnost Neposkvrněného početí a jejích 160 španělských obránců po dvoutýdenním obléhání. Britské síly nikdy nedosáhly jezera Nikaragua a byly, zdecimované žlutou zimnicí, nuceny vrátit se na Jamajku. Britové při evakuaci pevnost zničili. Tato neúspěšná kampaň stála životy více než 2 500 mužů, což ji učinilo nejdražším britským neúspěchem celé války. Přesto byl Nelson za své úsilí chválen.
Parker si Nelsona připomněl a dal mu velení nad 44dělovou fregatou HMS Janus. V roce 1780 Nelson vážně onemocněl, zdálo se, že dysenterií a možná žlutou zimnicí, v džunglích Kostariky, a nemohl převzít velení. Byl převezen do Kingstonu na Jamajce, kde se o něj starala „doctoress“ Cubah Cornwallis, údajná milenka kapitána Williama Cornwallise; provozovala kombinaci ubytovny a rekonvalescenčního domova pro námořníky. V srpnu byl propuštěn a vrátil se do Británie na palubě HMS Lion, kde dorazil koncem listopadu. Nelson se postupně zotavoval několik měsíců a brzy začal usilovat o přidělení do služby. 15. srpna 1781 byl jmenován kapitánem nově opravené fregaty HMS Albemarle.
Nelson obdržel rozkazy 23. října 1781, aby s Albemarle vyplul. Měl shromáždit příchozí konvoj Ruské společnosti v Elsinoru a doprovodit je zpět do Británie. Pro tuto operaci Admiralita dala pod jeho velení ještě fregaty HMS Argo a HMS Enterprise. Nelson úspěšně zorganizoval konvoj a doprovodil jej do britských vod. Poté konvoj opustil, aby se vrátil do přístavu, ale silné bouře mu ztížily cestu. Vichřice téměř způsobily ztroskotání Albemarle, protože loď byla špatně navržena a dřívější nehoda ji poškodila, ale Nelson ji nakonec v únoru 1782 dovedl do Portsmouthu. Tam Admiralita nařídila, aby Albemarle byla připravena k plavbě a připojila se k doprovodu konvoje shromažďujícího se v Corku v Irsku, který měl plout do Quebecu v Kanadě. Nelson dorazil s konvojem k Newfoundlandu koncem května, poté se oddělil a dle dalších pokynů měl pronásledovat americké soukromé korzáry. Nelsonovi se obecně nedařilo; podařilo se mu pouze znovu získat několik zajatých britských obchodních lodí a zajmout několik malých rybářských člunů a různých plavidel.
V srpnu 1782 Nelson tak tak unikl po dlouhém pronásledování před daleko silnější francouzskou eskadrou pod vedením Louise-Philippe de Vaudreuila. Nakonec se 18. září vrátil do Quebecu, aby opět byl součást doprovodu konvoje do New Yorku, kam dorazil v polovině listopadu a hlásil se u admirála Samuela Hooda, velitele newyorského přístavu. Na Nelsonův požadavek Hood přeřadil Nelsona do své flotily a Albemarle plula společně s Hoodem směrem na Západní Indie. Po příjezdu britská eskadra zaujala pozici u Jamajky, aby čekala na příjezd flotily de Vaudreuila. Nelsonovi bylo nařízeno aby zahájil se svou lodí průzkum a vyhledal Francouze, ale začátkem roku 1783 bylo zřejmé, že se Francouzům podařilo uniknout.
Během svých průzkumných operací Nelson vypracoval plán útoku na francouzskou posádku ostrovů Turk and Caicos. S eskadrou několika fregat a menších plavidel brzy ráno 8. března vylodil 167 námořníků a vojáků námořní pěchoty. Výsadek byl podporován střelbou z lodních děl. Francouzi byli ale silně opevněni a po několika hodinách byl Nelson nucen útok zrušit. Několik důstojníků Nelsona kritizovalo, ale Hood se zdá, že ho nekáral.
Nelson strávil zbytek této války křižováním po Západních Indiích, kde zajal řadu francouzských a španělských lodí. Zde jej také zastihla zpráva o ukončení války a uzavření míru mezi Anglií a Francií.
Nelson koncem roku 1783 navštívil Francii a zůstal u známých v Saint-Omer; kde se pokoušel naučit francouzsky. Pak se vrátil do a působil u královského dvora jako součást doprovodu lorda Hooda. Ovlivněn politickým frakcionismem té doby dokonce zvažoval kandidaturu do parlamentu jako podporovatel Williama Pitta, a
V roce 1784 obdržel Nelson velení nad fregatou HMS Boreas s úkolem prosazovat Navigační zákony v oblasti Antiguy. Nelson nenáviděl tento ostrov a jedinou útěchou byla paní Mary Moutrayová, kterou velmi obdivoval. Navigation Acts byly nepopulární jak mezi Američany, tak mezi obyvateli britských kolonií v Karibiku. Nelson zde sloužil pod admirálem sirem Richardem Hughesem a často se dostával do konfliktu se svým nadřízeným kvůli rozdílnému výkladu zákonů. Kapitáni amerických plavidel, která Nelson zajal, ho žalovali za nezákonné zajetí. Protože obchodníci z nedalekého ostrova Nevis podporovali americkou žalobu, hrozilo Nelsonovi uvěznění; osm měsíců zůstal izolován na Boreasu, dokud soudy nerozhodly ve jeho prospěch.
Mezitím se Nelson setkal s Frances „Fanny“ Nisbetovou, mladou vdovou z rodiny vlastnící plantáž na Nevisu. Nelson k ní pociťoval náklonnost. Jako reakci na to jí její strýc, John Herbert, nabídl obrovské věno. Herbert a Nisbetová ale tajili, že jejich slibované bohatství bylo fikcí, a Fanny nesdělila, že je kvůli infekci dělohy neplodná. Když se zasnoubili, Herbert Nelsonovi neposkytl věno, které slíbil.
V této době bylo naprosto nemyslitelné rušit zásnuby, a tak byli Nelson a Nisbetová oddáni na Montpelier Estate na ostrově Nevis 11. března 1787, krátce před koncem jeho služby v Karibiku. Svatba byla zapsána v kostele Fig Tree ve farnosti St. John’s na Nevisu. Nelson se vrátil do Anglie v červenci a Fanny ho následovala později.
Nelson zůstal na Boreasu, dokud mu nebylo v listopadu 1787 vyplaceno služné a propuštěn ze služby. On a Fanny pak dělili svůj čas mezi Bath a Londýn, občas navštěvovali Nelsonovy příbuzné v Norfolku. V roce 1788 se usadili v Nelsonově domově v Burnham Thorpe. 
Nyní byl v záloze a na polovičním platu, snažil se přesvědčit Admiralitu a další významné osoby, které znal, jako Hood, aby mu poskytli velení. Nebyl úspěšný, protože v mírovém námořnictvu bylo příliš málo lodí a Hood nezasáhl v jeho prospěch.
Nelson trávil čas hledáním zaměstnání pro bývalé členy posádky, zabýval se rodinnými záležitostmi a naléhal na kontakty v námořnictvu o místo. Na lepší časy se začalo blýskat v roce 1792 kdy anektovala francouzská revoluční vláda rakouské Nizozemsko (dnešní Belgie), které bylo tradičně udržovány jako nárazníkový stát. Admiralita si na Nelsona vzpomněla a v lednu 1793 mu dala velení nad 64dělovou lodí HMS Agamemnon.
1. února Francie vyhlásila válku.
V květnu 1793 vyplul Nelson jako součást divize pod velením viceadmirála Williama Hothama, později se připojil ke zbytku flotily lorda Hooda. Eskadra nejprve plula do Gibraltaru a s úmyslem získat námořní převahu ve Středomoří se vydala do Toulonu, kde zakotvila před přístavem. Toulon byl většinou pod kontrolou umírněných republikánů a royalistů, ale byl ohrožen revoluční armádou, která se k městu blížila. Kvůli nedostatku zásob a pochybnostem o své schopnosti se bránit, požádali městští úředníci Hooda, aby město vzal pod svou ochranu. Hood ochotně souhlasil a poslal Nelsona, aby doručil depeše na Sardinii a Neapol, s žádostí o posily.
Po doručení depeší na Sardinii dorazil Agamemnon začátkem září do Neapole. Tam se Nelson setkal s králem Ferdinandem IV. Neapolským a následně s britským velvyslancem v království, Williamem Hamiltonem. Během jednání o posilách byl Nelson představen Hamiltonově nové manželce, Emmě Hamiltonové, bývalé milence Hamiltonova synovce, Charlese Grevillea.
Jednání byla úspěšná a do poloviny září bylo shromážděno 2 000 mužů a několik lodí. Nelson vyplul a začal pronásledovat francouzskou fregatu, ale když ji nedokázal chytit, zamířil do Livorna a poté na Korsiku. Dorazil do Toulonu 5. října, kde zjistil, že velká francouzská armáda obsadila kopce kolem města a bombardovala je. Hood stále doufal, že město lze udržet, pokud dorazí další posily a poslal Nelsona, aby se připojil k eskadře operující u Cagliari.
Brzy ráno 22. října 1793 spatřila hlídka na Agamemnonu pět plachet. Nelson se k nim přiblížil a zjistil, že jsou to francouzské lodi. Okamžitě je začal pronásledovat a zahájil palbu na 40dělovou Melpomene které způsobil značné škody. Jenže Francouzům dorazily posily, což donutilo Brity k ústupu.
Flotily pokračovaly v sledování jedna druhé, než se znovu setkaly 14. března v bitvě u Janova. Nelson se připojil k ostatním britským lodím při útoku na poškozenou Ça Ira, nyní taženou Censeurem. Obě silně poškozené francouzské lodě byly nuceny kapitulovat a Nelson převzal kontrolu nad Censeurem. Porážka ve vodách donutila Francouze vzdát se plánu na invazi na Korsiku a vrátit se do přístavu.
4. července vyplul Agamemnon ze San Fiorenza s malou silou fregat a škunerů směrem k Janovu. 6. července Nelson narazil na francouzskou flotilu a zjistil, že je pronásledován několika mnohem většími loděmi. Ustoupil do San Fiorenza, kam dorazil těsně před pronásledujícími Francouzi, kteří se stáhli, když Nelson střelbou upozornil britskou flotilu v přístavu. Hotham pronásledoval Francouze k Hyérským ostrovům, ale nepodařilo se mu je přimět k rozhodujícímu střetu. Odehrálo se několik malých střetů, ale k Nelsonově zklamání se do větší akce příliš nezapojil.
Nelson se vrátil k Janovu odkud zastavoval a prohlížel obchodní lodě. Také vymyslel ambiciózní plány na výsadky a námořní útoky, aby zmařil postup francouzské Armády, která nyní postupovala na Janov, ale nepodařilo se mu vzbudit velký zájem u Hothama. V listopadu byl Hotham nahrazen sirem Hyde Parkerem, ale situace v Itálii se rychle zhoršovala: Francouzi prováděli nájezdy kolem Janova a v městě samotném panovaly silné jakobínské nálady.
Rozsáhlý francouzský útok na konci listopadu prolomil spojenecké linie, což vyústilo v obecný ústup směrem k Janovu. Nelsonovy síly dokázaly krýt ustupující britskou armádu a zabránit její obklíčení, ale měl příliš málo lodí a mužů, aby mohl významně změnit situaci na bojišti. Britové byli nuceni stáhnout se z italských přístavů. Nelson se vrátil na Korsiku, rozladěný a deprimovaný z britského neúspěchu, a zpochybňující svou budoucnost v námořnictvu.
Jeho frustrace z neúspěchů a nedostatku akce ho přiměly zvažovat, co bude dělat dále. Nelsonova kariéra v Royal Navy dosáhla bodu, kdy se musel rozhodnout, zda bude i nadále sledovat své námořní ambice nebo se vydá novým směrem. Tento zlomový okamžik v jeho životě odhalil Nelsonovu odhodlanost a neochvějnou vůli pokračovat v jeho námořní kariéře, ačkoliv se musel potýkat s politickými a strategickými výzvami, které měly vliv na jeho možnosti působit na moři.
Nelsonovo odhodlání a jeho schopnost přizpůsobit se měnícím se okolnostem a využít příležitostí, které se mu naskytly, nakonec vedly k dalším kapitolám jeho legendární námořní kariéry, které z něj učinily jednoho z největších námořních velitelů v historii.
Pokračování příště.
(redakce)
foto: Pixabay
