Současné lednové noci přinášejí kromě nepříjemného mrazu i jasnou a překrásnou hvězdnou oblohu. V našich končinách to není zas tak často, proto neváhejme a vydejme se večer ven do krajiny a podívejme se na tu nádheru.

Z večera když zapadne Slunce a setmí se, nad západním obzorem ještě dominují zbytky letní oblohy. Charakteristický letní trojúhelník se svým nejnápadnějším souhvězdím Labuť (Cygnus) nám nad západním horizontem symbolicky ukazuje, že léto již skončilo a tato souhvězdí se ukládají ke spánku pod obzorem. Alespoň tak to vnímali naši dávní předkové. Stříbřitý pás Mléčné dráhy se klene od západu směrem na východ a my tak vidíme do roviny naší Galaxie, jelikož tento pás není nic jiného než jedno z jejích ramen.

Okolo půlnoci nad jižní horizont vystoupá dominanta zimní oblohy – Orion. Toto výrazné souhvězdí je tvořeno jasnými hvězdami, takže nejde přehlédnout. Druhá nejjasnější hvězda tohoto souhvězdí se jmenuje Betelgeuse, ačkoliv má katalogové označení α Ori. Alfou se označuje nejjasnější hvězda. Tento omyl vznikl v v roce 1603 kdy astronom Johann Bayer tuto hvězdu pozoroval a α Orionis byl zrovna na maximu své periody. Betelgeuse je polopravidelná proměnná hvězda s periodou asi 2 300 dní.

Betelgeuse je červený veleobr spektrální třídy M1-2Iab, jedná se tedy o již starou hvězdu před koncem svého vývoje.

Vzdálenost od Země je 498 ly. Je tedy naším nejbližším červeným veleobrem.

Pozemní měření úhlového průměru naznačují, že je Betelgeuse se svými enormními rozměry jednou z největších zdokumentovaných hvězd. Odhadovaný průměr činí cca 1 miliardu km (5 AU, tj. 750 slunečních poloměrů). Pokud by byla umístěna na místě Slunce, vnější okraj by zasahoval téměř až k oběžné dráze Jupitera.

Díky své velikosti je 132 000 x svítivější než Slunce, což ji činí jednu z nejjasnějších známých hvězd. Astronomové se domnívají, že hmotnost této hvězdy je 20x vyšší než hmotnost Slunce a je tedy dost možné, že tato hvězda zanikne v podobě supernovy. Vzhledem ke vzdálenosti od Slunce by toto mohlo být pro nás fatální.

Druhá nejasnější hvězda Orionu je Rigel, katalogově β Ori Je to modrý veleobr s hvězdnou klasifikaci B8, což znamená, že je poměrně horká hvězda s povrchovou teplotou 11 000 K. Pro srovnání Slunce má teplotu povrchu fotosféry 5900 K. Rigel je vzdálený přibližně 860 světelných let od Země a má zdánlivou hvězdnou velikost 0,12, což z něj dělá jednu z nejjasnějších hvězd na obloze. Rigel díky své viditelnosti z obou polokoulí slouží jako referenční hvězda pro nautickou navigaci.

Orion má ještě dvě zajímavosti. Tou první je jeho pás. Tři jasné hvězdy seřazené do roviny. Přes tento pás prochází nebeský rovník. To, co je nad tímto pásem patří do severní nebeské hemisféry, to co je pod ním, je zase na jižní. Pozornému pozorovateli jistě neunikne mlhavý obláček pod pásem Oriona. Jedná se o dvě velké mlhoviny M42 a M43. Nachází se zde také temná mlhovina Koňská hlava. V těchto mlhovinách byl pozorován zrod nových hvězd.

Díky tomu, že zimní obloha nahlíží do roviny Galaxie, může vidět právě takovéto objekty, jako jsou mladé otevřené hvězdokupy, kterých je právě podél Mléčné dráhy velké množství a k jejich pozorování stačí i malý dalekohled s velkým zorným polem, který nám tyto klenoty ukáže na kontrastu s temnotou nočního nebe.

Abychom se na obloze dokázali zorientovat, tak jako středobod si vezmeme souhvězdí Orion. Na Oriona útočí Býk. Toto souhvězdí se nachází napravo nahoře a je známé hvězdou Aldebaran a otevřenou hvězdokupou M45 Plejády.

Pod Orionem se nachází jeho kořist, souhvězdí Zajíc (Lepus) a vedle něj Velký pes. Nejjasnější hvězda Velkého psa je již zmiňovaný Sírius. Je do nás vzdálen 9 světelných let a patří mezi dvojhvězdy. Sírius je dvakrát větší než naše Slunce a provází ho bílý trpaslík, což je pozůstatek hvězdy, která v této soustavě byla.

Nahoře nalevo od Orionu jsem dva bratři Blíženci. Pollux a Castor jsou jejich jména a i jména obou nejjasnějších hvězd v tomto souhvězdí. Pod nimi je Jednorožec (Capricornus) a pak Malý pes s hvězdou Procyon.

Z viditelných planet nás již zvečera upoutá Jupiter. Jupiter je pátá planeta sluneční soustavy a patří mezi plynné obry. Je to největší planeta v naší sluneční soustavě a má mnoho zajímavých vlastností.

Jeho gravitační síla je tak veliká, že ovlivňuje i samotné Slunce a jeho magnetosféra je největší útvar ve Sluneční soustavě.

Jupiter má také největší rodinu měsíců, od malinkých zachycených asteroidů po velké měsíce, jako Io, Europa, Ganymedes a Callisto, které jsou viditelní již malým dalekohledem.

Jupiter má výraznou atmosféru složenou hlavně z vodíku a helia. Povrch jeho mračen je složitý, s různými vrstvami oblačností, včetně charakteristických barevných pásů a vírů. Jedním z nejznámějších je Velká červená skvrna, obrovský oválný vír v atmosféře, který trvá stovky let.

Po půlnoci na východě budou již souhvězdí ukazující, že Zima skončí. Lev (Leo mayor) s hvězdou Regulus, Panna (Virgo) s hvězdou Spica a Pastevec (Bootes) s hvězdou Arcturus patří mezi jarní souhvězdí a zmiňované hvězdy tvoří tzv. Jarní trojúhelník. Takovým zlomovým místem na obloze je souhvězdí Rak (Cancer) s otevřenou hvězdokupou Jesličky M 44, která je viditelná pouhým okem. Je to krásný objekt a také jediný, který na obloze ukazuje na křesťanskou mytologii. Jarní obloha stejně jako ta podzimní je chudá na jasné hvězdy, Je to způsobené tím, že se díváme ven z roviny Galaxie. Zato díky tomu můžeme pozorovat opravdu vzdálený Vesmír. Na jarní obloze je velká skupina galaxií a to v Panně, Vlasech Bereniky a ve Lvu. Ovšem tyto objekty jsou již cílem velkých astronomických teleskopů.

Kdo by vydržel ještě déle, tak bude nad ránem odměněn opět tou Labutí, která zase vykoukne nad obzor. A s ní i planeta Venuše, která v podobě jitřenky posílá naději na příslib nového dne. Venuše je po Slunci a Měsíci třetí nejjasnější objekt sluneční soustavy. Tato planeta je od Slunce vzdálena 108 milionů kilometrů a je svými rozměry velmi podobná Zemi. O této planetě jsem již psali (zde ).

Současné noci mají jednu velikou výhodu. Nepřekáží zde světlo Měsíce, jelikož na 11.ledna vychází nov. To znamená, že Měsíc je teď na denní obloze a tudíž není vidět.

(redakce)

foto: stellarium, archiv autora