Sudety jsou doposud nezhojená rána v české historii. Stále jsou znát hranice tohoto území, které, i když nejsou na mapě, jsou stále patrné ve skladbě obyvatelstva, jeho mentalitě a chování. Území, ke kterému noví obyvatelé doposud nenalezli vztah, nezapustili zde kořeny. S německy mluvícím obyvatelstvem odešel místní folklór a tradice vznikající po staletí.
Velice markantně je toto vidět v Krušnohoří a Podkrušnohoří. Život zde byl tvrdý. Chudá horská půda nedovolovala pěstování plodin, takže zemědělství se zde omezilo na pastevectví. Lidé se zde živili spíše průmyslovou činností. Nejprve se zde rozvíjela těžba kovů. Později se však s útlumem těžby v 19. století začala rozvíjet tradiční místní řemeslná výroba. V horských chalupách tak postupně vznikaly řezbářské dílny ve kterých se vyráběly hračky. Jinde zase vznikaly malé sklárny, místní ženy paličkovaly a dělaly krajky. Ve stejné době se začíná v podhůří jižních svahů Krušných hor soustavně rozvíjet těžba uhlí.
Rozpad C.K. Monarchie znamenal počátek pohromy, která vyvrcholila nešťastnými událostmi vedoucími k rozpadu Československé republiky, německé okupaci a po porážce Německa k odsunu zbytku německy mluvícího obyvatelstva. Mluvíme o zbytku, jelikož po vypuknutí války místní muži byli narukováni do wehrmachtu a posláni na ruskou frontu. Kolik se jich na konci války vrátilo ve zdraví můžeme jen spekulovat. S odsunem obyvatel zanikla nejen místní řemesla, ale i tradice. Následné české osídlení nikdy nedosáhlo předválečné úrovně, což vedlo k vylidnění horských oblastí a úplnému zániku některých obcí a řady tradičních krušnohorských aktivit. Pokusíme se tedy najít alespoň jejich střípky a odkrýt toto zapomenuté kulturní dědictví.
Jelikož jsou Vánoce, budeme se dnes zmiňovat o krušnohorských vánočních zvycích a oslavách. Obyvatelé Krušnohorských regionů nepatřili k nejbohatším lidem. Je dáno již zmiňovanými životními podmínkami. I když místní hračky a další výrobky byly vyhlášené, přesto zde lidé žili skromně.
Oslavy vánočních svátků a místní zvyky nebyly zas tak odlišné od českých oslav těchto svátků. Místní zvláštností byly, podobně jako v sousedním německém pohraničí, vánoční pyramidy. Původ toho obyčeje je spojen s prastarým germánským zvykem pocházejí ještě z hlubin historie, kdy si lidé nosili domů o zimním slunovratu větvičky. Ty se stavěly do pyramidy a nahoře se nechávala svítit svíce. Zkušenost krušnohorských havířů se propojila ve zvyk vytvářet stupňovité pyramidy, které mají na vrcholu otáčivou vrtuli, která se roztáčela teplem stoupajícím ze svící rozestavěných kolem. Podobnou hračku byla v 70. letech ve spoustě domácností i u nás. Byl to otáčivý betlém, který byl poháněný právě teplem z několika svíček rozestavěných po obvodu. Tyto pyramidky si pamatujeme jako malinké. Ovšem ty původní měly i 12 metrů. Takové pyramidy bývaly centrem vánočního dění v krušnohorských obcích.
Sudetské Němce žijící před válkou v Českém pohraničí obdarovával Christkind čili „dítě Kristus“. Podle některých měl prý nevyzpytatelnou povahu a někdy prováděl různé žerty, které se jeho obětem nezamlouvaly. Toto je opravdu místní zvyklost, jelikož v sousedním Sasku roznášel a dodnes roznáší dárky Vánoční muž, německy Weihnachtsmann. Tedy postarší muž se zrzavými vlasy a vousy, je oblečen do šedého kabátu s kapucí. Aby rozdal všechny dárky včas, cestuje na divokém větru.
Christkind je obraz poťouchlého skřítka, nezbedného dítěte, pravděpodobně vycházející z místních pradávných legend.
Centrem oslav Vánoc je kromě dárků také večeře. Doba, kdy se má rodina sejít u jednoho stolu. I ta měla svá pravidla, která byla odůvodněná původními magickými zvyklostmi. Krušnohorci byli původně horníci. Dodnes je na německé straně hor udržován starý vánoční zvyk „Neunerlei“, což je štědrovečerní jídlo hornické rodiny. Večeře se skládala z devíti různých pokrmů a každý má své specifikum. Kdo jí těchto devět pokrmů, může očekávat trojnásobné štěstí, jelikož v devítce jsou tři trojky. Mělo by se proto od každého jídla alespoň jednou ochutnat. Když se vše snědlo, věřilo se že bude příští rok hezké počasí. Kdo jedl knedlíky, toho měly potkat velké peníze. Kdo kyselé zelí, tomu na poli narostla dlouhá sláma. Červená řepa znamená červené líce, celer podporoval lásku (nelze se divit, jelikož celer podporuje tvorbu testosteronu). Musel se jíst i chléb s trochou soli, aby bylo obojího vždy dostatek. Vepřové maso znamenalo štěstí, drůbež zase měla umožnit duši létat, aby se dostala do nebe. Asi nejoblíbenější součástí je proto husa nebo kachna s červeným zelím a bramborovým knedlíkem s jablky a slaninou. Na stole dále nechyběly klobásy, luštěniny, kandované ovoce, později i kompoty.
Během roku se v horách jedlo prostě. Hostina se tedy uspořádala právě na Vánoce.
Obyvatelé Krušnohoří pekli i cukroví. Sice poněkud jiné, než jsme zvyklí my, ale přesto jej často známe. Jedná se o máslové placičky, nebo třeba skořicové hvězdičky, nebo Springel – marcipán chudých. Nikde nechyběla vánoční máslová štola s rozinkami, mandlemi a kandovaným ovocem.
Chvíle na kterou se asi všichni vždy těšili a těší doposud, bylo rozdávání dárků. Lidé z našich severních hor toho zas tak moc neměli, takže se dárky omezily na místní produkci. Děti dostávaly (tam, kde si to rodina mohla dovolit) dřevěné hračky, potřebné oblečení, boty.
Dodnes je znám obloukový svícen jehož moderní podobu s elektrickými svíčkami má i dnes řada lidí v oknech. Tento předmět je zcela typický pro Krušnohoří, a patřil k charakteristické vánoční výzdobě místních chalup a domků. Nezbytnou součástí byl adventní věnec a také figurky kouřícího panáčka (Räuchermännchen), dřevěná figurka louskáčku na ořechy (Nussknacker), nebo betlém, často vyráběný z papíru nebo vyřezaný ze dřeva. Louskáček na ořechy je celkem známá dekorace, ale kouřící panáček není moc známá věc. Původně je to úsměvná krušnohorská hračka. První byl vyroben v roce 1830. Kouřící panáček je rozkládací přepůlená dřevěná figurka, do jejíž spodní části se vkládá třeba vonný „františek“. Pak se přiklopí horní částí , která je dutá a funguje jako komínek. Dým pak vychází ústy figurky.
Stejně jako kouřícímu panáčkovi, tak i louskáčkovi dávali řezbáři vzhled tehdejších přísných vojáků nebo úředníků.
Lidé žijící v kopcích Krušných hor, ať Češi či Němci byli stejní lidé. Měli stejná povolání, stejné starosti, stejné radosti. Tragédií bylo to, že obě strany začaly poslouchat naprosto nepotřebné pohlaváry, kteří chtěli nenávist a tak ji rozdmychávali mezi oběma národnostmi. A spousta lidí se těchto myšlenek chytla. Pochody ordnerů, vraždy československých vojáků, četníků a členů finanční stráže a o šest let později pomsty vykonávané na ženách, dětech a válečných mrzácích jsou toho důsledkem. Naprosto zbytečně.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Tvoje příběhy
