Mimozemšťané. Už jen toto slovo někomu nahání husí kůži, jinému zase poskytuje naději na vyřešení sociálních, technologických a dalších společenských problémů.
Sci-fi filmy, pokud tedy pomineme Vetřelce, Predátora a další podobně laděné snímky, vykreslují mimozemšťany jako kulturně, duchovně a technologicky vyspělé bytosti, které to s námi myslí dobře. Hezké by to bylo, ale jak to je doopravdy? Jak takový kontakt proběhne? A jaký bude? A proč třeba profesor Stephen Hawking varoval před kontaktem s cizí civilizací?
První vážné pokusy o hledání signálů z vesmíru začaly v roce 1960. Frank Drake tehdy namířil radioteleskop v Green Bank na dvě blízké hvězdy – Tau Ceti a Epsilon Eridani – a poslouchal. Projekt dostal jméno Ozma, podle princezny z knížky o Ozovi. Nic neslyšel. Bylo to krátké, technicky omezené, ale důležité. Poprvé se někdo systematicky pokusil zjistit, jestli někdo jiný vysílá. O rok později Drake sepsal rovnici, která se pokouší odhadnout, kolik civilizací schopných komunikace by v naší galaxii mohlo být. Není to výpočet v přísném smyslu. Je to spíš způsob, jak si uvědomit, kolik věcí nevíme a jak moc na nich záleží.
Drakeova rovnice se obvykle zapisuje takto:
N = R*× fp × ne × fl × fi × fc × L
Kde N představuje odhad počtu technologicky vyspělých civilizací v Mléčné dráze, se kterými bychom teoreticky mohli navázat komunikaci.
R* – rychlost vzniku hvězd v naší Galaxii, tedy kolik nových hvězd přibližně vzniká za rok.
fp – podíl hvězd, které mají planetární soustavu.
ne – průměrný počet planet na jednu takovou hvězdu, které mají podmínky vhodné pro život.
fl – podíl těchto vhodných planet, na nichž život skutečně vznikne.
fi – podíl planet se životem, na nichž se vyvine inteligentní život.
fc – podíl inteligentních civilizací, které vyvinou technologii schopnou vysílat zjistitelné signály do vesmíru.
L – průměrná doba, po kterou taková civilizace vysílá nebo je jinak zjistitelná.
Důležité je, že Drakeova rovnice nedává přesný počet mimozemských civilizací. Je to především způsob, jak obrovskou otázku „Kolik jich asi je?“ rozdělit na několik menších a lépe uchopitelných otázek.
Právě poslední člen L bývá jedním z nejzajímavějších. I kdyby inteligentní civilizace vznikaly poměrně často, pokud jsou technologicky zjistitelné jen krátkou dobu, může být Galaxie v jednom konkrétním okamžiku téměř tichá.
Již kolem roku 1950 měl fyzik Enrico Fermi při neformálním rozhovoru o tehdy populárních létajících talířích položit otázku: „Kde jsou všichni?“ Z této později zaznamenané historky vznikl takzvaný Fermiho paradox, který se ptá, proč ve vesmíru nepozorujeme stopy jiných civilizací. Fermi však žádnou takovou ucelenou hypotézu nepublikoval a dnešní podoba paradoxu vznikla až pozdějšími interpretacemi.
Od té doby se objevilo mnoho pokusů ten rozpor vysvětlit. Civilizace mohou být vzácné. Mohou zanikat dřív, než se stihnou ozvat. Mohou komunikovat způsoby, které nedetekujeme. Mohou se schovávat. Mohou posílat sondy místo signálů.
Jenže tohle všechno má jednu chybu. Pořád vycházíme z toho, že na druhé straně jsou bytosti, které jsou nám podobné. Jak vizuálně, tak mentálně. Že používají technologie sice vyspělejší, ale pořád na stejné bázi jako my. Jenže co když je vše úplně jinak?
Nejprve si položme otázku, co považujeme za život. Organické sloučeniny na bázi uhlíku? A je to tak? Co když to, co jsme považovali za neživé, je ve skutečnosti živé, jen my jsme ten život nedokázali rozpoznat? Co když mají pravdu esoterici, kteří říkají, že kámen je živý tvor? Jeho látková výměna může být tak pomalá, že ji nejsme schopni postřehnout. Pokud se na to podíváme z pohledu kamene, tak čas má úplně jiný rozměr. Cosi se vedle nás mihlo. Co to bylo? Jen lidstvo. Například.
A co je inteligence? Definice inteligence zní:
Inteligence je schopnost získávat a chápat informace, učit se ze zkušenosti, řešit problémy, přizpůsobovat se novým podmínkám a smysluplně používat získané znalosti. V širším pojetí zahrnuje také schopnost rozpoznávat souvislosti, plánovat, předvídat důsledky vlastního jednání, vytvářet nové strategie a reagovat pružně na situace, se kterými se jedinec dosud nesetkal.
Tak ji chápeme my. Je včela inteligentní? Z našeho běžného pohledu ne. Ale co celé společenství? Celý úl. Nebo mraveniště. Celé společenství jedná naprosto pragmaticky. Vzpomeňme si třeba na vážku. Tvoreček tak malý a křehký, a přitom má v hlavičce počítač.
Když v roce 2017 prolétl sluneční soustavou objekt, který zjevně nepřišel z našeho systému, byl podivný. Zrychloval způsobem, který asteroidy ani komety obvykle nedělají, a neměl kometární chvost. Lidé se pokusili zachytit jeho případné rádiové signály. Nic se nevrátilo. Většina odborné veřejnosti se spokojila s vysvětlením, že šlo o neobvyklý přírodní objekt, kus kamene nebo ledu. Cokoli jiného by totiž bylo příliš zneklidňující.
Jenže právě v tom uklidnění je problém. Předpokládali jsme, že pokud by to byla loď, její tvůrci by komunikovali na rádiových vlnách. Že by nás vnímali jako něco, s čím má smysl mluvit. Že by vůbec měli pojem o tom, co je „život“ v našem smyslu. To všechno jsou předpoklady, které vycházejí z nás. A my jsme zatím jediný příklad, který známe. ʻOumuamua mohl být sondou. Automatem bez posádky, který vyslal někdo před staletími nebo tisíciletími. Nebo něčím, co žije podle úplně jiných pravidel – ne na bázi uhlíku a vody, ne s individuálním vědomím, ne s potřebou komunikovat s něčím, co se pohybuje tak pomalu a je tak křehké jako my. V takovém případě bychom pro něj mohli být buď nepodstatní, nebo dokonce nerozpoznatelní jako život. Stejně jako my nerozpoznáváme jako „civilizaci“ bakteriální společenstvo, které přitom vykazuje formy koordinovaného chování.
ʻOumuamua byl jen jeden moment. Ale ukazuje něco, co se táhne celou historií hledání. Díváme se způsobem, který známe. Posloucháme na frekvencích, které používáme my. Očekáváme odpověď ve formě, kterou bychom sami poslali. A když nic nepřijde, řekneme si, že tam nic není. Nebo že to byl kámen. Ale co když tam něco je, jen to komunikuje jinak? Možná nás nevidí jako relevantní. Možná už dávno tato inteligence opustila biologická těla a stala se něčím, co my ani nerozpoznáme jako civilizaci. A možná byla ʻOumuamua opravdu jen bludný objekt přírodního původu. Ale způsob, jakým jsme se s ním vypořádali, říká víc o nás než o něm.
Sci-fi filmy nás na tohle špatně připravily. Ukazují nám humanoidy s očima, ústy a rukama, kteří mluví srozumitelně a mají motivace, které chápeme. To je pohodlné. Dává to příběhu tvar. Ale pravděpodobnost, že se totéž zopakuje jinde, je extrémně nízká. I na Zemi z desítek miliard druhů jen jeden dosáhl technologické civilizace. A i ten je kontingentní. Kdyby se evoluční historie přetočila, pravděpodobně bychom tu nebyli. A jinde, za jiných podmínek, by výsledek byl ještě vzdálenější.
To, že vesmír z našeho pohledu mlčí, neznamená, že inteligence jinde neexistuje. Znamená to, že ji možná nepoznáme, i když bude přímo před námi. Nebo že nás nepozná ona. Kontakt nemusí být setkání dvou civilizací, které si podají ruce. Může to být ticho. Nebo signál, který neumíme přečíst. Nebo sonda, která nás minula a pokračovala dál, protože jsme pro ni byli jen další kus hmoty. Nebo něco, co žije podle úplně jiných pravidel a vnímá nás jako nepodstatné, nebo dokonce jako neživot.
ʻOumuamua nakonec zmizel. Nevíme, co to bylo. A možná se to nikdy nedozvíme. Ale právě v tom tichu a v té nejistotě je něco důležitého. Ukazuje to, jak silně se držíme toho, co známe. Jak snadno si vybereme uklidňující vysvětlení, i když ne úplně sedí. A jak málo jsme připraveni na možnost, že vesmír není plný zrcadel, ve kterých se uvidíme.
Možná právě proto kontakt, pokud někdy přijde, nebude vypadat jako ve filmech. Nebude třeba dramatický. Nemusí být srozumitelný. A možná ani nebude vzájemný. Ale může být také zničující. Podívejme se do vlastní historie, když kulturně a technologicky vyspělí Evropané přišli k z jejich pohledu primitivním národům v Africe, Austrálii nebo na ostrovech Tichomoří. Brali je jako lidi? Nebo jako naprosto méněcenný materiál vhodný leda na nucené práce?
Možná by nás mimozemšťané vnímali jako my vnímáme viry. Možná by nás zkoumali, možná by usoudili, že je potřeba tohle deratizovat. Profesor Hawking varoval před tím, abychom o sobě dávali do vesmíru vědět, jelikož případný kontakt s technologicky vyspělejší civilizací považoval za nebezpečný. Přirovnával jej k příchodu Kryštofa Kolumba do Ameriky a následným tragickým důsledkům pro původní obyvatele. V krajním případě by takové setkání mohlo připomínat i katastrofický scénář filmu Den nezávislosti.
Mimozemský život může být naprosto běžná věc. Ale také může být pro nás naprosto nepochopitelný. Minimálně do té doby, než přehodnotíme sami sebe a přestaneme se na sebe dívat jako na vrchol evoluce, protože jím rozhodně nejsme.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy



