Naši pohanští předkové dělili rok na osm svátků. Slunovraty a rovnodennosti a mezi nimi ještě další čtyři svátky. Jak už se tento soubor článků nazývá Koloběh roku, tak je to způsobené tím, že vše souvisí se vším. Svátky na sebe svou symbolikou a duchovním poselstvím navazovaly a my, i když si to leckdy neuvědomujeme je často slavíme doposud. Jen už občas nechápeme proč a co vlastně slavíme. Ale to se může změnit a my se můžeme vrátit ke kořenům naší dávné kultury a tím získat opět pocit sounáležitosti s krajinou a lidmi kolem sebe.

Konec měsíce října byl vždy ve znamení jednoho z nejdůležitějších svátků pohanského kruhu roku. Říkalo se mu Samain. Tento svátek v pozměněné formě de facto slavíme do dnes. V anglosaském světě se říká Halloween, což je zkomolenina anglického All Hallows‘ Eve, neboli Svátek všech svatých. Ten připadá na 1.Listopadu.

V našich končinách se slaví Památku věrných zemřelých. Tuto obdobu Samainu, ve snaze pokřesťanštit pohanské, tradice zavedl roku 998 sv. Odilo opat z Cluny Z Cluny se slavení rozšířilo po všech benediktinských klášterech a následně do celé tehdejší katolické Evropy.

Svátek Samain patří mezi nejtajemnější svátky pohanského roku. Na tento datum připadá totiž konec léta a počátek zimy. Na konci října se uskladňovala poslední sklizeň ovoce, utichly polní práce. S tím souviselo vše, jelikož pro naše předky tento den znamenal konec roku. Přicházelo vyrovnání mezi sedláky a čeledíny, kteří byli propuštěni, jelikož jich nebylo v takovém množství třeba. Docházelo k urovnání sporů, jelikož do nového roku nikdo nechtěl jít s takovou zátěží.

Proč se Samain slavil už večer? To souvisí se starým zvykem konce a počátku nového dne. Dnes den končí a nový začíná s půlnocí. Ovšem takto to známe až od 16. století. Do té doby starý den končil západem slunce a v tu chvíli také nový den začínal. I dnes toto známe. Vánoce slavíme 24. prosince, přestože první svátek je až o den později. Mikuláš také chodí 5. prosince, ačkoliv ten den má svátek Jitka a Mikuláš až o den později.

Princip oslavy Samainu se odvíjí od jeho náplně. V tento tajemný den se se západem slunce stírají hranice světa živých a astrálního světa mrtvých. Duchové předků mohli navštěvovat své potomky a proto se do oken dávaly světla, aby duchové našli cestu v temnotě noci. Také se prostíralo k poslední veliké hostině plné tučných jídel. A vždy tam bylo prostřeno i pro mrtvé. I dnes známe tuto hostinu. Je to Svatomartinské posvícení.

Otevřenými branami světa mrtvých ale na nechodili jen duše dědů. Na svět živých přicházeli i zlé temné bytosti. Lidé se proto převlékali za démony, aby je odradili. Smyslem toho bylo aby skutečný démon viděl, že tam už je „obsazeno“ a šel jinam.

I dnes bychom měli Samain slavit. A nemusí to být tak okázalé jako je dnes již zkomercionalizovaný Halloween. Je skutečně hloupost zapalovat svíce na hrobě. Ty cestu duchům našich zemřelých blízkých cestu domů neukážou. Měli bychom na ně vzpomenout a dát jim alespoň symbolickou oběť v podobě drobného dárku, či sklenky vína. Tato oběť je totiž nositelem našich pocitů. Ostatně jako každý dárek, který někomu dáváme. Jeho hodnota totiž není měřena penězi, ale láskou se kterou jej přinášíme.

Ve večer Samainu bychom doma měli též prostřít pro dalšího člověka. Nikdy nevíte kdo vám zaklepe na dveře. Ať už je to pocestný, přítel, nebo třeba nějaký bůh, který vzal na sebe podobu člověka a šel zkusit váš charakter. Nic není nemožné.

Je dobré mít také tento den doma otevřený oheň. Nejenže hřeje, ale zabraňuje vstupu zlých sil, a také očišťuje domov. Právě od té zlé energie, kterou si domů přineseme ve formě hněvu, vzteku, či starostí. Vždyť právě domov má být ta pevnost proti zlu, co na nás číhá venku, aby nás pohltilo. S tím také souvisí jedna z magických praktik Samainu, která se udržuje v keltských oblastech. Na tuto noc byla vytvořena figurka ze slámy a starých hadrů, které byla předaná veškerá zloba, hádky a strachy co člověk v sobě má. Ta se pak zapálila, aby oheň toto všechno zničil. Může být také vhozena do krbu.

Veškeré magické praktiky musí být konány s vážným úmyslem a nikdy ne v žertu či výsměchem. V tom nejlepším případě se takovému člověku nic nestane. V tom nejlepším. Ale pokud si proti sobě popudíme duchovní síly… Odveta může přijít nenápadně.

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – Tvoje příběhy