Zrození gotiky
Gotika je středověký umělecký sloh, který navazuje na románský styl a vzniká ve 2. polovině 12. století ve Francii, odkud se šíří po Evropě. Dá se říci, že šlo o jedno z nejkrásnějších uměleckých období. Nejvýrazněji se projevila v architektuře, zejména v podobě vysokých katedrál se snahou o vertikalitu a „odhmotnění“ stavby – tenčí zdi, velká vitrážová okna, lomené oblouky a opěrný systém. Je to také poslední období, kdy šlechta nechávala stavět hrady nejen jako svá sídla, ale také jako obranné a opěrné body v krajině.
Původ názvu
Název gotika vznikl až v renesanci a šlo o pejorativní označení z pera tehdejších učenců, kteří toto období označovali za barbarské, proto jej pojmenovali podle starogermánského kmene Gótů. Renesance si totiž zakládala na osvícenství a návratu k antice.
Charakteristické architektonické prvky
V širším smyslu označujeme za gotiku celé kulturní období vrcholného a pozdního středověku, včetně malířství, sochařství, literatury i hudby.
Typickými architektonickými prvky jsou lomený oblouk – u oken, portálů, arkád i kleneb – umožňující větší výšku a odlehčení zdiva, žebrová klenba, popřípadě křížová, kdy se váha klenby soustřeďuje do žeber. Zdi tak mohou být tenčí a více prosklené. S tím souvisejí i opěrné pilíře a oblouky, které odvádějí tlak kleneb mimo vlastní zdi, což dovoluje otevírat velká okna.
Vysoké věže, rozetová okna a bohatá kamenická výzdoba, často s náboženskými motivy, umožňovaly zvětšit výšku staveb a pustit do nich více světla, což bylo vidět hlavně na tehdejších katedrálách, aby měl jejich návštěvník pocit, že vstoupil do bran Božího království a Bůh mu je nablízku.
Gotická sakrální architektura se začala vyznačovat výstavností a docela složitou výzdobou. Ať už to byly bohatě členěné portály – hluboké, ustupující, s tympanony a figurální výzdobou – nebo kružby v oknech a balustrádách – geometrické a rostlinné tvary (trojlístky, čtyřlístky apod.) vyplňující horní části oken. Nedílnou součástí byly též chrliče, často s démonickým vzezřením, které sloužily jako okapy a odváděly dešťovou vodu.
Typickým objektem gotické architektury je katedrála s více loděmi, příčnou lodí (transeptem), chórovým ochozem a věncem kaplí; celek má půdorys latinského kříže.
Gotika v českých zemích
Za „příchod“ gotiky do českých zemí se obvykle považuje druhá čtvrtina 13. století, kdy se objevují souvislé raně gotické stavby. Nejdříve se objevila v klášterní architektuře a postupně se rozšířila za vlády Přemysla Otakara II. po celém území.
Ačkoliv se někdy uvádí Německo jako první gotická země, není tomu tak. Gotika vznikla ve Francii cca o sto let dříve, než dorazila do zemí Koruny české. Její rozmach u nás nastává ve 2. polovině 13. století a vrcholí za vlády Karla IV. ve 14. století.
Už jsme si řekli, že gotika hodně dbala na vztah k Bohu. Jednalo se, na rozdíl od pozdější renesance, o styl zaměřený na duchovní stránku věci. Proto se u nás šířila hlavně pomocí církevních institucí a mnišských řádů, hlavně cisterciáků, kteří přinesli znalost nové stavební techniky z Francie a německých zemí, což je třeba vidět na oseckém klášteře, ale také přes dvorské a dynastické kontakty českých králů s Francií a říšskými oblastmi, což podporovalo přísun stavebních mistrů a vzorů katedrální gotiky. Za vlády Přemysla Otakara II. se gotická architektura uplatňuje při zakládání měst, stavbě hradů a městských kostelů po celém království.
Významné stavby
Abychom měli představu, uvedeme několik příkladů gotické architektury. Kromě notoricky známých staveb, jako katedrála sv. Víta v Praze či katedrála sv. Barbory v Kutné Hoře, je to například klášterní komplex Na Františku v Praze, spojovaný s Anežkou Českou. Je často uváděn jako jedna z prvních čistě gotických staveb na našem území. Další jsou cisterciácké kláštery v Oseku a na Velehradě, které ukazují přechod od románského k raně gotickému slohu.
Gotické malířství
Gotika ovšem neovlivnila jen stavebnictví. Jména jako Cornelis Engebrechtsz nebo Mistr Theodorik jsou všeobecně známá. A to jsme vybrali jen ty nejznámější, jelikož tato kapitola gotického umění by si zasloužila ne odstavec článku, ale knihu. Leč tolik místa nemáme.
V gotice se rozvíjela hodně desková malba, jejíž rozkvět nastal za Karla IV. a Václava IV. Šlo o kombinaci domácích, francouzských a italských vlivů, kde byl dáván důraz na duchovní hloubku a jemný sentiment. Příkladem je Mistr Theodorik, dvorní malíř Karla IV., autor rozsáhlého cyklu svatých v kapli sv. Kříže na Karlštejně; monumentální, plasticky modelované figury, zdůrazněná duchovní přítomnost. Prosazovaly se měkce modelované tvary, šerosvit vytvářející tajemnou atmosféru, něžné ženské tváře a lyrický výraz.
Diagonální kompozice, např. na desce Kristus na hoře Olivetské, kde diagonála dělí prostor do tří částí a posiluje dramatické vyznění.
Stejně tak již zmiňovaný Cornelis Engebrechtsz. Jeho tvorba charakterizuje dramatické zhroucení figur v kompozicích, zkroucené linie, rezonující barvy a gotická intenzita citu s vlivy antverpského manýrismu. Jeho práce jsou plné detailů, luxusních šatů a ornamentů, což jim dodává gotický ráz, přesto do jeho tvorby již zasahují renesanční styly.
Sochařství a Petr Parléř
Stejně tak se gotika projevila v sochařství, které je vázané na architekturu – portály, konzoly a klenební svorníky klášterů, nebo řezbářská díla, jako třeba Strakonická madona.
V této souvislosti nesmíme opomenout sochaře a stavitele Petra Parléře. Petr Parléř (asi 1330–1399) pocházel z rodu stavitelů z německého Švábského Gmündu. V roce 1356 nastoupil po Matyáši z Arrasu jako stavitel katedrály sv. Víta v Praze na pozvání císaře Karla IV. Zemřel v Praze 13. července 1399 a je pohřben v katedrále. Kromě projektů a řízení stavebních prací na katedrále vytvořil zde řadu soch, především v Svatováclavské kapli a na triforiu, kde spojoval architekturu s portrétní galerií 21 bust královského rodu Přemyslovců (např. Přemysl Otakar I., Svatopluk, Břetislav I.) a osobností stavby (včetně vlastní podoby Parléře a Matyáše z Arrasu), vytvořené v letech 1374–1385.
Patří sem také tumbové náhrobky českých králů: Přemysl Otakar II., Spytihněv II., Břetislav I. a II. ve zdech presbytáře. Jeho dílo se řadí k tzv. Krásnému slohu.
Pozdní gotika a nástup renesance
Pozdní (jagellonská) gotika se u nás vymezuje zhruba od konce husitských válek do konce vlády Jagellonců, tedy do roku 1526. Po bitvě u Moháče roku 1526 a nástupu Habsburků přicházejí italští stavitelé a renesanční architektura získává silnou oporu u nového panovnického centra. Přestože se gotické prvky v sakrální architektuře používají ještě další desítky let poté, renesance a její návrat k antice vítězí. A možná to bylo i způsobeno lety válek, hladu a nemocí, kdy Bůh zůstal hluchý k modlitbám, takže renesance z filozofického hlediska znamenala odklon od duchovních rozpoložení gotických tvůrců a myslitelů a její směr byl trochu více přízemní, tělesný, prostě hmotný.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy.
