Na jihu Walesu, mezi kopci porostlými vřesem a pastvinami, se kolem roku 1635 narodil chlapec, jehož jméno se mělo stát synonymem pro odvahu i bezohlednost – Henry Morgan. Anglie se tehdy zmítala v občanských válkách a nad Evropou se vznášel stín nového světa, který se teprve formoval za oceánem.
Morganův původ nebyl urozený. Pocházel z obyčejné rodiny, která neměla nic než víru, tvrdé ruce a odvahu. Mladý Henry byl prý od dětství tvrdohlavý a posedlý představou moře. Říkalo se, že už jako chlapec poslouchal v přístavních krčmách vyprávění námořníků o bohatství Nového světa, o galeonách plujících se zlatem a o nekonečných pláních cukrové třtiny, které živily evropské impérium.
Jak se dostal do Západní Indie, se přesně neví. Některé prameny tvrdí, že se přidal k jedné z výprav Olivera Cromwella, která roku 1655 dobyla Jamajku. Jiné, že byl prodán jako smluvní dělník a teprve po letech si vydobyl svobodu. V obou případech měl osud jasno – Morgan patřil moři.
Jamajka tehdy byla čerstvým územím, které se mělo stát výspou britského vlivu v Karibiku. Španělé ji považovali za svou, ale Angličané ji hodlali proměnit v základnu proti svému dávnému soupeři. A právě zde našel Morgan svět, ve kterém mohl vyrůst.
Byl to svět korzárů – dobrodruhů s královským povolením k rabování španělských lodí. Měli status pololegálního vojska, které za kořist odvádělo podíl královské koruně.
Morgan se mezi nimi brzy prosadil. Měl přirozený talent vést lidi, ale i strategické myšlení. Nebyl impulzivní rváč – byl to chladný plánovač, který dokázal spojit drzost s vojenskou logikou. Jeho posádka o něm říkala, že nikdy neútočí z rozmaru. Když udeří, má to smysl.
Karibik té doby nebyl romantickým místem, jak ho známe z filmů. Byl to kotel nemocí, otroctví, zrádců a násilí. Na moři se neptalo, kdo je hrdina a kdo zločinec – rozhodovalo jen, kdo přežije. A Henry Morgan přežil. Nejen to – začal vyhrávat.
Portobelo – první triumf
Když roku 1668 Morgan sestavoval svou flotilu, nebyl ještě žádnou legendou. Na Jamajce ho znali jako schopného korzára, ale sláva, která z něj udělala noční můru Španělů, teprve měla přijít. Cílem jeho výpravy se stalo město Portobelo na panamském pobřeží – jedno z hlavních center španělského obchodu se zlatem a stříbrem.
Byl to šílený plán. Portobelo chránily tři pevnosti, těžká děla a početná posádka. Kdo se o útok pokusil dřív, skončil v moři nebo na španělské šibenici. Ale Morgan měl něco, co jeho soupeřům chybělo – odvahu přemýšlet jinak.
V červenci 1668 vyplul z Jamajky s devíti loděmi a necelou osmistovkou mužů. Nejel přímo – obeplul španělské hlídky a přistál potichu pár mil od města. V noci se jeho muži připlížili k první pevnosti. Morgan přikázal použít zajaté mnichy a jeptišky jako živé štíty – brutální, ale účinný trik. Když se obránci zarazili, korzáři zaútočili. Bitva netrvala dlouho.
Během tří dnů padly všechny tři pevnosti. Portobelo bylo jeho. Město, které mělo být nedobytné, se ocitlo v plamenech. Morgan ukořistil zlato, stříbro, látky i zbraně. Mnoho obyvatel bylo zajato, někteří výkupné zaplatili, jiní skončili mrtví. V kronikách se psalo o nelítostném běsnění, ale i o vojenské genialitě. Morgan totiž město dobyl s minimálními ztrátami a naprosto překvapil španělské velení.
Zpráva o Portobelu se rozletěla Karibikem jako hurikán. Na Jamajce ho vítali jako hrdinu, v Londýně se jeho jméno šeptalo s respektem a ve španělských koloniích s hrůzou. Guvernér Panamy o Morganovi napsal:
„Je to ďábel v lidské podobě, který má v srdci led a v očích oheň.“
Z morálního hlediska to byla loupež. Ale z vojenského – brilantní úder. Morgan dokázal, že síla korzárů může zlomit moc Španělů v Karibiku.
Po návratu na Jamajku se stal nejvlivnějším mužem ostrova. Získal bohatství, respekt a novou moc – moc vůdce, kterého poslouchali nejen piráti, ale i guvernér. A právě tehdy se začala rodit myšlenka, která změnila dějiny Karibiku: útok na samotné srdce španělského impéria – město Panama.
Tažení do Panamy – triumf a prokletí
Rok 1670. Karibik byl mořem plným intrik, dělových kouřících oblaků a zlata, které teklo z Nového světa do Španělska. Henry Morgan, teď už nejslavnější korzár v britských službách, se chystal k tažení, které nemělo obdoby. Cílem bylo město Panama, centrum španělského obchodu v Jižní Americe.
Byla to výprava obrovského měřítka. Morgan svolal přes dva tisíce mužů z celé Západní Indie – Angličany, Holanďany, dokonce i pár Francouzů. Jeho flotila čítala třicet lodí a nesla tisíce mušket, stovky barelů střelného prachu a zásoby na dlouhé týdny.
Na papíře to vypadalo jako vojenská výprava. Ve skutečnosti to byla sázka všeho na jednu kartu.
Morgan dobře věděl, že Španělé o jeho plánech vědí. Proto vyrazil na východní pobřeží Panamy, aby se vyhnul přímé konfrontaci. Lodě nechal zakotvit u ústí řeky Chagres a vydal se po souši – pěšky, sám v čele. Cesta džunglí byla utrpením. Pršelo, všude komáři, hady, bažiny a hlad. Muži umírali vyčerpáním, někteří se zbláznili. Přesto Morgan kráčel dál, s kordem u pasu a výrazem, který jeho posádka znala: když se rozhodl, nic ho nezastaví.
Po devíti dnech dorazili k hradbám Panamy. Město leželo na kopci, obehnané pevností, s dělostřelectvem a stovkami vojáků. Španělský velitel Don Juan Pérez de Guzmán nechal vypustit stáda dobytka, aby rozdupala útočníky. Morganův protiútok byl bleskový. Jeho střelci sestřelovali zvířata, a když se kouř rozptýlil, korzáři vyrazili vpřed.
Bitva trvala tři dny. Třetího dne Panama hořela.
Plameny pohltily domy, kostely, sklady i doky. Mnoho pokladů shořelo spolu s městem. Morgan prý zuřil, že o tolik zlata přišel. Někteří historici tvrdí, že město zapálili Španělé sami, aby zabránili rabování. Jiní, že to byla Morganova pomsta.
Každopádně, Panama přestala existovat. A s ní i poslední iluze o cti mezi říšemi.
Morgan se vrátil s částí kořisti na Jamajku, ale jeho triumf měl hořkou pachuť. Anglie mezitím uzavřela mírovou smlouvu se Španělskem. To znamenalo, že Morgan – donedávna oslavovaný hrdina – se náhle stal politickým problémem. Útok na Panamu byl oficiálně zločinem.
Zrada a Londýn
Guvernér Jamajky, který se obával, že Anglie obětuje kolonie kvůli diplomacii, nechal Morgana zatknout. Korzár, který porážel armády, byl najednou spoután a poslán do Londýna.
Na cestě prý řekl svému kapitánovi:
„Když se vrátím, bude to s korunou na krku. A jestli ne – bude to aspoň s rumem v ruce.“
V Londýně byl přijat chladně. Španělští diplomaté požadovali jeho hlavu, ale král Karel II. věděl, že by popravil muže, který mu zajistil panství v Karibiku. Nakonec Morgana omilostnil, povýšil do šlechtického stavu a – s královským smíchem – poslal zpět na Jamajku. Tentokrát ne jako piráta, ale viceguvernéra.
Osud měl smysl pro ironii.
Guvernér Jamajky a dědictví moře
Když se Henry Morgan vrátil na Jamajku, ostrov už nebyl stejný jako dřív — a ani on ne. Byl slavný, bohatý a navíc rytířem britské koruny. Ale svět, který ho stvořil, se měnil. Éra korzárů končila.
Z muže, který vládl moři, se stal úředník, který měl zajišťovat pořádek a… potírat piráty. Ironie, kterou chápal i on sám.
Morgan se jako viceguvernér snažil být loajální. Přísně trestal piráty, kteří už neútočili „v zájmu krále“, ale pro sebe. Někteří z jeho bývalých spolubojovníků skončili na šibenici v Port Royalu.
Když se prý poprvé zúčastnil jedné z poprav, měl říct:
„Každý z nás má svůj vítr. Jen málokdo ví, kdy se obrátí proti němu.“
V politice se pohyboval obratně. Uměl jednat s plantážníky i s důstojníky britského loďstva, a přestože mu mnozí záviděli, měl respekt. Zároveň ho ale pronásledovaly stíny minulosti.
Roku 1679 ho nový guvernér Jamajky, lord Vaughan, obvinil z korupce, nezákonného obchodu a dokonce z tajné podpory pirátů, které měl potírat. Morgan se bránil a nakonec byl očištěn, ale jeho zdraví už se začalo hroutit.
Říkalo se, že rum se stal jeho posledním druhem zbraně. Byl všude — při hostinách, jednáních, i v samotě noci, kdy prý chodil po přístavu a mlčky hleděl na moře.
„Nikdo neslyší vítr tak dobře jako ten, kdo ho ztratil,“ měl tehdy říct svému komorníkovi.
Poslední přístav
Henry Morgan zemřel 25. srpna 1688 v Port Royalu. Měl kolem padesáti let. Město, které bývalo středem karibského pirátství, mu vystrojilo honosný pohřeb. Děla z lodí v přístavu vypálila poslední salvu a rakev byla spuštěna do země s vojenskými poctami.
Ironií dějin je, že o tři roky později Port Royal smetlo zemětřesení a vlna tsunami – polovina města zmizela pod mořem. Říká se, že i Morganův hrob se propadl do hlubin, kde odpočívá dodnes.
Ať už je to pravda, nebo ne, legenda tím neskončila – právě naopak.
Dědictví Henryho Morgana
Z dějin nevymizel. Pro Angličany zůstal hrdinou, který otevřel cestu k nadvládě nad Karibikem. Pro Španěly byl démonem, který pustošil jejich impérium. A pro námořníky se stal symbolem odvahy, nezlomnosti a mořeplavecké hrdosti.
Jeho jméno přežilo v písních, kronikách i pověstech, ale i v rumu, který dodnes nese jeho tvář — Captain Morgan.
Zda byl hrdina, nebo zločinec, se dá o každém velkém člověku říct stejně: byl obojím.
Jeho příběh ukazuje, že hranice mezi dobrem a zlem se na moři stírá stejně rychle jako stopa lodního kýlu ve vodě.
Henry Morgan byl dítětem své doby. Žil podle pravidel, která si sám vytvořil — a svět, který ho obklopoval, se mu nakonec musel přizpůsobit.
A možná právě proto, když se dnes díváme na mapu Karibiku, cítíme, že jeho duch tam pořád vane s větrem od moře.
A ještě jedna věc. Údajně po něm zbyl velký poklad, ovšem nikdo neví kde. Snad je to pověst, snad skutečnost. Ať tak či tak, na ostrově Ill de la Vache jej hledači pokladů hledají doposud.
(redakce)
foto: Lenka Váchová
