Společnost je od nástupu progresivistů rozdělena na dva nesmiřitelné tábory. Emoce jsou vybičované, diskuse s názorovým oponentem se dávno změnila v nenávistný řev a touhu zabíjet. Ale je to skutečně až od nástupu progresivistů? Ne. Podobné vzorce se objevují po celou historii.

Nejprve byl názorový oponent kacíř, heretik, ďáblův služebník. S těmi si Církev poradila pomocí inkvizice a světské moci. Pak to byl za francouzské revoluce „nepřítel lidu“ a šup s ním na gilotinu. Později to byl „zrádce, žid, bolševik“. Gestapo se o něj postaralo a posílalo do koncentráku. V další době se objevila nálepka „imperialistický agent“, opět „nepřítel lidu“ nebo „revanšista“. Státní bezpečnost a další složky byly vždy připravené a proškolené.

Uběhly roky a přišel nový režim. Jenže svoboda devadesátých let byla pro mocenské struktury dlouhodobě nepřijatelná a opět se začaly utahovat šrouby. A s utužením moci se objevila nová pojmenování: „antivaxer“, „dezolát“, „fašista“, „vlastizrádce“ (v kontextu věrnosti k EU), „proruský šváb“. A znovu padají rány, nadávky – a veřejně se objevují touhy po koncentračních táborech, kde budou tito „podlidé“ převychováni, nebo rovnou zlikvidováni.

Stačí jedno slovo – a debata končí. Už se nemluví o tématu, už se neřeší argumenty. Padla nálepka, která má umlčet, ne vysvětlit. Slovo, které kdysi označovalo konkrétní ideologii, se stalo zbraní v každodenních hádkách. A to je strašný průšvih. Tento vzorec chování není totiž ovlivněn vzděláním, ale osobnostní vyzrálostí a skutečnou inteligencí.

Když zemřel recidivista, narkoman a drogový dealer Floyd, stal se z něj „bůh“. V jeho jménu byl ničen majetek, zabíjelo se, americké ulice připomínaly bojiště. Zfanatizovaní příznivci progresivismu měli záminku k ničení všeho, co jim přišlo do cesty – a to s podporou tehdejší státní moci. Kdo se postavil na odpor, byl zlikvidován. Trestně, společensky. Najednou byl „rasista“ a už nikdo neřešil, že ho pronásledoval dav toužící po krvi.

Televizní záběry ukazovaly naprosto jasný obrázek. Když byl zavražděn Charlie Kirk, ti samí lidé, kteří dštili oheň a síru na ty, co dostatečně neprojevili účast při smrti Floyda, veřejně hýkali blahem, že Kirk je mrtvý. A takových postojů bychom našli tisíce.

Co se to s lidmi stalo? Zeptali jsme se psychologa PhDr. Jindřicha Kuneše.

„Toto je dobrý příklad toho, jak se v moderní společnosti míchá politika emocí, mediální obrazy a skupinová identita. Znáte to sami. Máte jiný názor na Geen Deal? Jste proruská svině. Máte jiný názor na současnou vládu? Nelíbí se vám kriminální skandály okolo vládních činitelů? Jste opět dezolát, vlastizrádce. Máte jiný názor na pozadí války na Ukrajině, nebo nevěříte bezpodmínečně propagandě? Jste vlastizrádce, šíříte kremelské narativy. Máte problémy s chováním Romů okolo vašeho bydliště? Jste rasista. To jsou protiargumenty na vás.

Sociologie to zkoumá z několika úhlů:

Symbolické postavy a mučednictví – jednotlivec, ať už je jeho osobní minulost jakákoli, se v určitém momentu stává symbolem. Nejde pak o něj samotného, ale o to, co reprezentuje pro skupinu. Floyd nebyl vnímán jako konkrétní člověk s trestní minulostí, ale jako znak systémové nespravedlnosti a policejního násilí. Podobně jiní lidé (na opačné straně spektra) mohou být uctíváni či démonizováni jako symboly.

Polarizace a tribalismus – moderní společnost se čím dál víc štěpí na „kmeny“ – ideologické, kulturní, mediální. Vzniká silná dynamika „my proti nim“. U svého tábora omlouváme téměř vše, a naopak u protivníků jsme schopní jásat i nad jejich tragédií. Sociologové tomu říkají morální dualismus: náš člověk = hrdina, váš člověk = padouch.

Emoce nad fakty – masová hnutí se obvykle neřídí logickými argumenty, ale emocionálním nábojem. Obraz trpící oběti, dramatická videa, virální slogany – to vše působí rychleji než racionální debata. Když se dav rozběhne, fakta ustupují stranou.

Podpora mocenských struktur – pokud stát, média nebo vlivné instituce legitimizují jednu interpretaci, vytváří se prostředí, kde odpor vůči ní nese obrovské sociální sankce. To vysvětluje, proč byli někteří lidé nálepkováni jako „rasisté“ jen za to, že kladli otázky nebo nesouhlasili s davovým étosem.

Digitalizace hněvu – sociální sítě hrají roli zesilovače. Emoce, nenávist i smutek se přenášejí rychleji než kdy dřív a vytvářejí iluzi, že „celý svět“ stojí na jedné straně. Ve skutečnosti to ale tak často není.

K otázce „co se to s lidmi stalo?“ – nedá se říct, že by lidstvo bylo najednou jiné. Spíš se ukazuje to, co tu vždycky bylo: sklon k rituálům, davové psychologii, tribalismu a hledání symbolických obětí či mučedníků. Rozdíl je v tom, že dnešní technologie a mediální prostředí to dokážou během hodin rozfoukat do globálního ohně.“

Nálepkování, když nejsou argumenty

Když dojdou argumenty, přijdou facky. Nálepkování je vlastně totéž – jen ve formě slov. Když nechci s někým diskutovat, přilepím mu štítek. Ten ho má posunout mimo „slušnou společnost“. Pokud je někdo označen za fašistu, už se s ním přece nemusím bavit. Jenže tohle není diskuze. To je manipulace.

Nálepky fungují proto, že jsou jednoduché. Nemusíte nic dokazovat, nemusíte vést složitou debatu. Stačí jedno slovo a protivník je odbyt: „S tebou se nebavím, ty jsi proruská svině.“ A hotovo.

Psychologicky je to pohodlný únik. Nálepka vyvolá silnou emoci – strach, odpor, odmítnutí – a emoce přehluší rozum. Najednou se už nebavíme o faktech, o hledání řešení. Bavíme se jen o tom, že někdo dostal stigma.

Ve skutečnosti nálepky říkají málo o tom, koho označují, ale hodně o tom, kdo je používá. Většinou totiž znamenají: „Nemám na tebe argumenty, proto tě nenávidím.“

Nebezpečí prázdných slov

Tímhle způsobem se ničí samotný význam pojmů. Pokud je „fašista“ každý, kdo má jiný názor, co pak označuje skutečný fašismus? Když se ostré pojmy stanou běžnými nadávkami, ztrácíme schopnost varovat před opravdovým nebezpečím.

Mizí také prostor pro diskuzi. Nálepka automaticky odsouvá člověka na okraj. Už s ním není třeba mluvit, protože je „nálepkovaný“. A tak se z debaty stává souboj křiků, kde vítězí ne ten, kdo má pravdu, ale ten, kdo dokáže hlasitěji urážet.

Nálepky vytvářejí ostrou dělící čáru mezi „námi“ a „nimi“. Už nejsme lidé s různými názory, ale nepřátelské tábory. A tam, kde chybí diskuze, nastupuje jen nesnášenlivost a agresivita.

Jak se bránit

Co dělat, když vás někdo označí za fašistu? Nejhorší je skočit na hru a začít se zuřivě bránit proti slovu samotnému. To jen posiluje nálepku.

Lepší je zůstat klidný a věcný:
– Položit otázku: „Můžete mi říct, v čem konkrétně?“
– Trvat na faktech: „Pojďme se bavit o tom, co jsem řekl, ne o nálepkách.“
– Nenechat se vyprovokovat k hádce. Zůstat věcný, protože právě věcnost je opakem nálepkování.

Druhý obvykle propadne jen frenetickému řevu – a tím se sám odhalí.

Proč na tom záleží

Svoboda diskuze stojí na schopnosti poslouchat a mluvit k věci. Pokud ale zvykneme používat nálepky místo argumentů, vyprázdníme veřejný prostor. A namísto rozmanité společnosti, kde se lidé liší a přesto spolu mluví, vznikne hlučná aréna, kde vítězí ne ten, kdo má pravdu, ale ten, kdo křičí silněji.

„Kdo má argumenty, ten nepotřebuje nálepky. A kdo potřebuje nálepky to nikdy nepřizná,“ říká PhDr. Jindřich Kuneš na závěr.

(redakce)

foto: Lenka Váchová