Snaubrigg, v ruštině označovaná jako „šňava“, byla jedním ze zajímavých a přesto pro nás méně známých typů plachetních lodí, které se plavily především v oblasti severní Evropy a Baltského moře. Ačkoli tento typ lodi dnes zná jen málokdo, ve své době – od konce 17. století až do počátku 19. století – patřil mezi spolehlivé a široce využívané konstrukce pro vojenské i obchodní účely.

Jednalo se o variantu brigy s ráhnovým oplachtěním na obou stěžních, která se na první pohled mohla jevit jako obyčejný briga. Klíčovým rozdílem však byl tzv. pomocný stěžeň, zvaný „snow-mast“, umístěný těsně za hlavním stěžněm. By to totiž původně třetí stěžeň (besan), který se postupně dostal až k hlavnímu stěžni a stal je jeho součástí jako druhý peň. Tato drobná, ale důmyslná konstrukční změna umožňovala upevnění vratiplachty tak, aby nebyla omezována spodním ráhnem hlavního stěžně. Díky tomu bylo možné tuto plachtu lépe ovládat, což zvyšovalo manévrovatelnost a efektivitu lodi – vlastnosti důležité jak v boji, tak při plavbě v úzkých nebo větrných větrných místech, ale zároveň zpevňovala hlavní stěžeň, který nesl největší nápor při plavbě pod plnými plachtami.

Původ označení „snow nebo snau“ sahá do nizozemštiny, kde slovo „snauw“ znamená „zobák“, což pravděpodobně odkazuje na ostrou příď těchto lodí. Šňava se stavěla hlavně na Baltu v ruských a švédských loděnicích, kam tuto konstrukci přinesli holandští loďaři ve službách cara Petra I. Tento typ plavidla se stal v této oblasti velmi oblíbeným jelikož odolával drsnějšímu severskému počasí a byl zde využíván k hlídkové činnosti, doprovodu obchodních konvojů i samotné přepravě zboží. Vojenské verze snaubrigg nesly obvykle 6 až 16 děl a jejich posádku tvořily desítky mužů. Využití našly i v zámořském obchodě, kde se s nimi dalo doplout až do Středomoří nebo Západní Indie.

Jejich délka se pohybovala mezi 23 a 50 metry v závislosti na účelu, pro který byly stavěny. Vedle vojenské výzbroje vynikaly i odolnou konstrukcí a poměrně jednoduchou údržbou. Vzhledem k jejich všestrannosti se šňavy rozšířily po mnoha evropských loděnicích. Přesto byly dominanbtní zejména v oblasti Baltského moře se staly běžnou součástí zdejšího námořního provozu.

Ačkoli byly později vytlačeny modernějšími typy trojstěžníků a brigantin, jejich význam v historii plachetního námořnictva zůstává nepopiratelný. Snaubrigg byl dokladem technického důvtipu a přizpůsobení se námořním výzvám své doby – elegantní siluetou a zároveň praktickou stavbou.

Zajímavostí je, že jednou z historicky známých lodí tohoto typu byla i loď ruského námořního kapitána Alexeje Čirikova, druhého velitele výpravy Vituse Beringa při expedici do Tichomoří v první polovině 18. století. Čirikov velel lodi „Svjatý Pavel“, která byla právě konstrukce typu snaubrigg. I díky této výpravě se tento typ plavidla dostal i na vzdálené vody severního Pacifiku a zapsal se do dějin ruského i světového námořnictva.

Dnes se s těmito loděmi můžeme setkat už jen v muzeích, modelech nebo romantických vyobrazeních starých námořních bitev a obchodních výprav. Přesto stojí za připomenutí – jako tichý svědek jedné z významných etap evropského námořnictva.

(redakce)

foto: centrální námořní muzeum Sainkt Petěrsburg