líží se čas Vánoc, svátků lásky rodiny, domova, štěstí, dárků, ale také opuštění, rozchodů, smutku, úmrtí a sebevražd. Ti co mají šťastnou rodinu, jsou obklopeni lidmi, kteří je milují a podporují mají vyhráno. Ale nejsou všichni tak obdarováni. Aby jeden měl, druhému se musí vzít a ten je pak předhozen těm stinným okolnostem Vánoc.
Osamělí, opuštění lidé v tento čas podléhají návalům deprese. Licitují se životem a přemýšlejí, proč zrovna oni dopadli tak špatně. Je to zvláště u starších lidí, kde je procento opuštěných daleko větší, než u mladých.
Nechme teď mluvit našeho konzultanta, psychologa a mystika PhDr. Jindřicha Kuneše.
„Abych řekl pravdu, já mám Vánoce moc rád. Jezdím vždycky k bratrovi a jeho ženě. Už je to rodinná tradice, vlastně od smrti našich rodičů. Ale když jsem ještě dělal klinickou psychologii, setkával jsem se právě s tou stinnou stránkou. A z té mám občas noční můry, jelikož vím, že stále jsou lidé, kteří neunesou co se stalo a odejdou ze života. A co mne děsí je, že se často na takovou tragédii přijde až po dlouhé době a to jen proto, že ten člověk nikoho nezajímal.
O čem jsem ale chtěl mluvit je ta nejzranitelnější skupina takových lidí. Alespoň podle mne. Jsou to lidé s PAS nebo-li autisté. Je nutno si uvědomit, že ne každý autista je zároveň člověk s mentální retardací, jak si lidé myslí. Naopak. Jen pro ukázku. Albert Einstein byl autista. Vincenc van Gogh byl autista. Říká se, že Beethowen také. A tak bychom mohli psát seznam geniálních vědců a umělců. Řada z nich byla autisty. Často měli Aspergerův syndrom.
Díky přístupu naší společnosti v dřívějších letech jsme takové lidi často zazdili. Autista byl to samé co debil. Nemám na mysli nadávku, ale diagnózu. A takový člověk byl často vyřazen ze vzdělávacího systému, jelikož se prostě nevešel do tabulek a byl terčem předsudků. A šikany.
My často říkáme, že co tě nezabije, to tě posílí. U autistů ne. Jejich rány na duši se nehojí. Bolí je celý život. Samozřejmě, ne u každého. Žádný autista není stejný. Co jednoho nechá chladným, jinému zlomí vaz. Ale jsou průsečíky, ve kterých jsou všichni stejní.
Autista nikdy psychicky úplně nedospěje. Je vždy v některých věcech jako dítě. Zvláště když jej někdo emočně přetíží. A to není nic těžkého. Každý člověk s tímto postižením potřebuje několik základních věcí. Musí vědět, že:
Jej přijímáte takového jaký je.
Má doma stabilitu a zázemí.
Je milován.
Pokud toto splníme, tak je soužití s takovým člověkem relativně bez problémů. Samozřejmě že dílčí problémy budou asi jako v každém vztahu. Ale snažme se to řešit v klidu, bez nadávání. Autista bere často problém v soužití jako své selhání. A to je pro něj traumatizující. A pokud mu to dáme náležitě „sežrat“, je to moc špatně.
Autista totiž neumí řešit konflikty. Nerozumí jízlivosti, ironii, sarkasmu. Není to dané výchovou. Je to vrozené. Třeba jako barvoslepost. Barvoslepému člověku můžete tisíckrát popisovat modrou barvu. Neví o čem mluvíte.
Lidé s PAS mívají často nadprůměrně vysoký intelekt. Oni si svá omezení uvědomují. O to je to pro ně horší. Z toho často pramení i další porucha kterou často trpí (ti s intelektem) a to jsou úzkosti a deprese. Velmi dobře si pamatují situace, které vyústily v pro ně traumatizující zážitek. Pokud se taková situace začne znovu objevovat, reagují již čistě pudově. Asi jako vycvičený voják na střelbu.
Tady bývá kámen úrazu. Běžný člověk tyto věci vyhodnocuje jinak a předpokládá, že autista udělá to samé. Ne. Neudělá. Autista reaguje na situaci se kterou má zkušenost. A nejhorší je, když mu tu zkušenost vlastním jednáním někdo potvrdí. Uvedu jeden příklad, bohužel častý. Autistické dítě udělá něco, co okolí považuje za chybu, ačkoliv pro ono dítě je to naprosto logická reakce, proto nechápe, proč se ostatní zlobí. Toto se stane několikrát a dítě znejistí, jelikož neví, jaká bude příští reakce na jeho jednání, ve kterém ono nespatřuje chybu. A ona tam ani být nemusí, jen si na tomto dítěti někdo momentálně vylil vztek, nebo je na něj již alergický. To ale dítě s PAS nechápe.
Dítě je pak nejisté, jelikož neví, jak jeho další počin okolí vyhodnotí. Tento vzorec chování si pak ale nese do dospělosti. Takže se zvláště v konfliktních situacích dočkáme toho, že takový člověk neví co má udělat, jelikož neví za co zrovna přijde trest. A to jak v zaměstnání, tak i doma. Zároveň ví, že by měl jednat, ale neví jak. V takové chvíli dochází u něj k emočnímu vypětí a může dojít i k výbuchu nahromaděné emoční nestability.
To jeden z mnoha příkladů. Vraťme se ale k řešení problémů. Autista má problémy s komunikací o nepříjemných věcech. Nezvládá hádky. Neumí to. A jelikož si za život prošel řadou konfliktů už od dětství, ví, že nemá šanci vyhrát. Takže reaguje obranou proti takové situaci. Buď uteče, nebo se uzavře do sebe. Nebo vybouchne. Záleží na intenzitě tlaku, který je na něj vyvíjen.
Jak reagovat a jak nereagovat:
Jestliže vidíme, že se autistické dítě a nebo partner dostává do tohoto tlaku, je nutné ubrat, nekřičet, nevyčítat, uklidnit. Stejně bychom spor nijak nevyřešili, pokud to necháme dojít do krajnosti. Až když se zklidní a je opět ubezpečen, že je stále přijímán a milován, bude schopen něco řešit.
Autistu ničí jedna věc. Nejistota. Pokud mu ji v životě nastolíme, dosáhneme jen jeho zhroucení. Pokud toto potřebujeme abychom měli důvod takového člověka opustit, tak není nic snazšího. Ale sám za sebe říkám, že je to veliká podlost.
Spousta těch, co si okolo Vánoc sáhnou na život jsou právě tito lidé. Ti, kteří byli opuštění, jejich jistota a domov se zhroutily a oni vlastně nevědí proč žít. Mnoho autistů, i když si to třeba nemyslíme, žijí pro své protějšky.
Vím, že soužití s člověkem na kterého nesmíme křičet, nadávat mu, či si jinak vylévat i oprávněnou zlost je těžké a ne každý to zvládne. Ale pokud to dokážeme, najdeme opravdu oddaného partnera, který bude za svůj protějšek dýchat. A já prosím všechny lidi, co toto budou číst a mají doma nebo ve svém okolí někoho takového. Prosím, buďte k takovému člověku ohleduplní a neopouštějte jej. I když se vám jeho jednání občas zdá nelogické, irituje vás, není to proto, že by to byl zlý, nebo hloupý člověk. Je to proto, jelikož má špatné zkušenosti a jedná tak, aby zabránil nejhoršímu. Alespoň z jeho pohledu. A když už se vám podaří si získat důvěru člověka s PAS, nezraďte ji. To je totiž to nejhorší co můžete udělat. To peklo co si pak taková duše prožívá zažít nechcete. Nelze se pak divit, že máme po Vánocích plnou černou kroniku.“
(text: Jindřich Kuneš)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
