Blíží se nám opět konec října a s ním i jeden z původních pohanských svátků, který slavíme dodnes, i když v trošku jiné podobě. Lidé zabývající se pohanstvím se pomalu chystají na oslavu Samainu, nebo též Samhainu který se slaví 31. října.
Tento svátek patřil a patří k velmi významným. Za prvé je to den kdy se půlí období mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratem, ale je to hlavně den, který odděluje od sebe období léta a období zimy, tudíž se jednalo o konec roku. Vlastně tehdejší Silvest. V říjnu se sklízelo poslední ovoce, dokončovaly se přípravy na zimu. Lidé uspořádali oslavy na rozloučenou s obdobím života, jelikož vládu Zima, tedy odpočinek přírody, ale také smrt.. Tyto oslavy byly spojené s velikou hostinou a řadou obřadů. Z mystického hlediska se jednalo o den, kdy došlo k setření hranic mezi světem živých a světem mrtvých. Při hostině se tedy prostíralo i pro mrtvé předky, kteří mohli přijít za svými potomky a proto se do oken umisťovala světla, aby duchové mrtvých nalezli cestu domů. Ovšem bylo dobré se mít i na pozoru před návštěvami lesů a míst s pochybnou pověstí, jelikož ne jen duchové předků přiházeli na náš svět, ale i temné síly. Brány byly otevřeny pro každého.
Nám z tohoto svátku něco zůstalo. Konec října je totiž tradičně spojován s návštěvou hřbitovů a vzpomínáním na mrtvé. Je to dnes takové smutné období ačkoliv tato tradice vůbec smutná nebyla. Naopak. Oslavy byly velmi bujaré. Lidé se převlékali za strašidla, aby odehnali zlé démony. Ti, když spatřili „jiné démony“ měli mít za to, že zde je je již obsazeno a táhli dál. Tento styl oslav je zachován v dnes známějším Halloweenu, který je ale podle některých názorů původně křesťanského původu. Zvyky Halloweenu se rozvinuly v Irsku na základě zvyků oslavy svátku Všech svatých, který byl přenesen do Irska z Říma. Ovšem je fakt, že způsob oslav (masky, bujaré veselí, počátek oslavy v předvečer samotného svátku) jsou původu pohanského a pocházejí z tradic Samhainu, který byl v Irsku, jakožto ryze keltské zemi velmi rozšířen a slaven. Pozdější vystěhovalci zvyk přenesli v 19. století do USA, ale také původních britských kolonií a dominií, kde se všeobecně rozšířil.
V době irského národního obrození (1830) se rozšířil názor, že Halloween vznikl právě z předkřesťanskýc keltských tradic, ovšem Irsko bylo vždy baštou katolicismu a římskokatolická církev měla a má v zemi stále velké slovo. Proto byl tento názor zavržen.
S oslavami Samhainu se pojí i jiná naše tradice a to je svatomartinské posvícení. To je ona poslední hostina, kterou lidí měli, jelikož se zimou přišlo šetření potravinami a s ním i hlad, nemoci a smrt. Samozřejmě, že bylo opět nutné toto „obžerství“ oddělit od truchlivého vzpomínání na mrtvé, proto byla patronace svěřena Svatému Martinovi. Tento světec se narodil se v dnešním Maďarsku, tehdejší římské Panonii někdy kolem roku 316 n.l. Mládí však trávil v severní Itálii kde s seznámil s křesťanstvím. Pokračoval v rodinné tradici a stal se vojákem, dokonce důstojníkem. Křesťanská církev ho oslavuje pro jeho skutek, kdy se rozdělil o svůj důstojnický plášť s promrzlým žebrákem během svého nasazení v Galii. Tento čin a pak ještě kácení pohanských posvátných hájů, ničení původních svatyní, likvidace menhirových megalitických řad, urputný nenávistný boj proti pohanům a i jiným křesťanským směrům mu vyneslo místo až mezi svaté. Tuto činnost však nemohl dělat jako jednotlivec. K tomu již musel mít pomoc státní moci, která v té době byla již pod patronací římského biskupa, dnes papeže. Podle dobových pramenů, však prý žil jako skromný a chudý, jelikož mu imponovali právě poustevníci z Egypta a Sýrie. Toto prý zachovával do posledních dnů, kdy umírá sám zesláblý a nemocný ve svých osmdesáti letech.
Na svátek sv. Martina tedy přešla ta veselejší část oslav Samhainu a řada rituálů a zvyků náležejících k Samhainu. Hospodyně pekly posvícenskou martinskou husu a martinské rohlíky nebo podkovy (zvané martiny) a roháče. Jídla byla podle samhainského zvyku tučná, aby lidé nabrali trochu tukových zásob na zimu. Dříve byla martinská husa také poslední pečení před šestitýdenním adventním postem. Tento den končívala chudým čeledníkům služba, dostávali mzdu a stávali se nezaměstnanými, případně o rok prodlužovali dohodu. Konávaly se dobytčí či výroční trhy. V tento den se uzavíraly smlouvy mezi obcí a obecním pastýřem, ovčákem, ponocným a dalšími lidmi. Děti i hospodáři čekali na první sníh, neboť podle pranostiky Svatý Martin přijede na bílém koni. Lidé si odpozorovaný klimatický jev spojily se světcem, často zobrazovaným na koni, a tak vznikla tato poetická představa. Mezi další pranostiky, které též předpovídají příchod zimy, patří například: Na svatého Martina, bývá dobrá peřina, Martinův led, bude vodou hned, nebo Na svatého Martina, kouřívá se z komína. Tyto pohanské zvyky jsou ale zřejmě výsměchem původních bohů tomuto světci, který proti nim a vůbec všemu pohanskému a nekřesťanskému bojoval s fanatickou zavilostí.
Dá se říci, že díky tomu, že Církev původní náplň svátku vlastně vykradla a přetvořila ve svůj nově ustanovený Svátek všech svatých, který dnes slavíme jako Dušičky, se původní Samhain jako takový zachoval. Jeho oslava byla samozřejmě ze zcela praktických důvodů přesunuta na počátek listopadu, aby lidé neslavili pohanský Samhain a hlavně, aby tento nově ustanovený svátek, nebyl s tímto „dábelským“ dnem spojován. Dušičky se tedy u nás slaví od nástupu křesťanství v našich zemích. Památku Bohu věrných zemřelých zavedl koncem 10 století Clunyjský opat Odilo který se takto snažil potlačit přetrvávající pohanské pojetí. Od 12. století se slaví 2 listopadu svátek Dušičky také jako vzpomínka na duše v Očistci. Křesťanství ve svém zvyku přetvářet původní svátky na své, zachovalo zapalování svíček, ovšem většina lidí už neví proč vlastně se svíce zapalují a tak je zapalují na hrobech a ne již v oknech svým domovů.
Je tedy na každém jak tento tak významný den oslaví. Jestli radováním z konce starého roku, přípravou na zimu a bujarou společností přátel, či jen tichou vzpomínkou na mrtvé. Nebo obojím.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
