Rok se s rokem sešel a i ten poslední se nachýlil ke svému konci. Proč o tom mluvíme teď a ne ke konci prosince? Protože za tři týdny máme opět Samain. Už je název tohoto svátku dýchá tajemnem. A není se čemu divit. Především to ale byl po naše předky konec roku a počátek nového. Rozhodli jsme se opět pro samainské povídání s PhDr. Jindřichem Kunešem naším konzultantem věcí mezi Nebem a Zemí a udělat z toho tradici.
Jindřichu, našim pravidelným čtenářům tě asi představovat nemusím. Ale máme i nové, takže si přeci jen neodpustím, jestli bys jim o sobě něco neřekl.
Jsem člověk jako každý jiný. Po mamince jsem Polák, i když se jmenuji po otci. Zase můj mladší bratr Lešek je po dědečkovi z maminčiny strany, ale bydleli jsme v Československu. Díky kontaktům jsem mohl vystudovat psychologii ve Varšavě a udělat si doktorát. Naštěstí to bylo již po pádu režimu, takže politické překážky již nehrozily. A byla to pro mne zajímavá zkušenost. Ale titul nepovažuji za směrodatný. Spíše to, zda dovedu zacházet s dovednostmi a znalostmi, které mne ve školách naučili. Navíc jsem měl možnost se učit i o magii a esoterice. Jinak jsem svobodný, bezdětný, jelikož se to tak naskytlo. Jezdil jsem vandry, což mne přivádělo na mnohá místa, která mají pochmurnou atmosféru. A co je velice zvláštní a znepokojivé, míst se zlou energií je daleko více než těch dobrých. Ale to souvisí s pamětí krajiny. Násilných úmrtí ve strachu a bolestech za poslední tisíc let bylo více než dost. A kolik bylo dobrých událostí se stejným energetickým potenciálem? Svatá místa, ze kterých pravě vyvěrala pozitivní božská energie, zabednění lidé zničili ať už ve jménu nového náboženství nebo politické ideologie, což je vlastně zase náboženství. Takže se není čemu divit.
Dělal jsem klinického psychologa, ale vhled do duše mých pacientů mne nakonec zavedl až k té mystice. Pochopil jsem, že klasickými postupy jim nejsem schopen často pomoci. Takže jsem tam kde jsem.
Už jsme spolu často mluvili o různých tajemných věcech, ale i těch psychologických. Máš i věštecký dar?
Ne, to nemám. Ale asi vím, proč se na to ptáš. Hodně lidí má strach z budoucnosti. Nevidí perspektivu existence. Vše je drahé, propouští se v práci, soudruzi ze Svazu evropských neobolševických republik nám skrze média řvou: Kupředu levá, směr k pokrokovým zeleným zítřkům a ještě se oprášilo staré Drang nach osten. Nedivím se, že z toho kdekomu hrábne a mezi lidmi vládne deprese a čirá hrůza. Ale mám jednu radu, která u mne funguje. Vypněte televizi a na sociálních sítích a internetu začněte vyhledávat věci, které vás těší, nebo které potřebujete. Algoritmy internetu jsou nastavené tak, jak je nastavený Vesmír. Když do internetu „zavoláte“ že hledáte třeba pejsky, nebo okrasné dřeviny, a budete to tak dělat pár týdnů, uvidíte tu změnu. Algoritmus vám všude začne nabízet to co hledáte a najednou nebudete mít před očima hrůzy, které jste podvědomě hledali doposud. A Vesmír funguje stejně. Zkuste to. Je to sice ze začátku těžké, ale stojí to za to. Nemyslete na zlé věci. Poperte se s tím. Myslete na to hezké. Když vydržíte, tak vám to začne do života přicházet. Začátek bude těžký. To energetické pole Zla je silné. Ale živíme si ho my sami. Je to už Égregor. Tak ho přestaňme krmit. Vzpomeňte si na pohádku Nesmrtelná teta. Jak tak lidé porazili Závist.
Myslíš, že můžeme změnit svět? Sami?
My sami? Ne. S pomocí bohů? Ano. Ale to je o tom chtít, chodit do krajiny a prosit bohy za očištění od zla, co jsme tam zanesli. Modlitbou totiž dochází k propojení nás a bohů. Lidé dříve přinášeli bohům oběti. Dělejme to zase. Nikdo neříká, že musíme obětovat třeba krávu, nebo srdce uloveného jelena. Oběť je podíl na našem snažení. Tom poctivém. Podíl z krádeže bohy nezajímá. Musíme pochopit smysl oběti. To není desátek, daň. To je poděkování. Lidé obětovali víno, pivo, medovinu, jídlo. Prostě něco co získali svou prací. A dávali to bohům s láskou. O tu totiž jde. Je v podstatě jedno, jestli zapálíte svíčku, nebo doma budete pálit vonné bylinky. Zkuste si takové vykuřovadlo udělat sami.
Ten dar bohům je totiž jen nositel té lásky, ta personifikace našich díků. Choďme do krajiny a děkujme stromům a skalám, vodě i ohni. Už jste se zmiňovali v řadě článků o duchovních bytostech živlů. I těm lidé děkovali, jelikož jen díky nim vše funguje a my máme co jíst, pít a dýchat, jelikož všechno funguje jen v souladu s přírodou, s Matkou Země. A dokud si toto zase neuvědomíme a tak nemáme šanci něco změnit a něco napravit. Musíme ohnout hřbet v pokoře. A opravdu hluboké pokoře. Jsme toho ještě schopni, nebo jsme již natolik zahledění do svých mobilů a ega, že si nevšímáme, že nám třeba mizí včely? Mám ale obavu, že to dokáže jen několik lidí. Ale třeba to bude stačit. Alespoň trochu a pak strhnou i další lidi. Třeba. Ale svět není třeba měnit. Svět je v pořádku. Jen lidem hráblo a vymýšlejí si z nudy ptákoviny, jako třeba padesát dalších pohlaví. Jenže člověk je jen biologický druh. Není nic extra. Je jen další poněkud chytřejší zvíře. A jako každé zvíře má jen dvě pohlaví.
No, za tohle tvrzení by nás už mohli i chtít umlčet, ale souhlasím s tebou. Ale opusťme teď vody politické, jelikož ty vždycky páchnou po výkalech a zvratcích, a přenesme se zase do světa tajemna.
Co tě potkalo v poslední době zvláštního?
Otázka stojí tak, co je zvláštní? Přenesme se trochu třeba do biblické historie. Když starozákonní člověk v spatřil anděla a měl štěstí že přežil, tak to pro něj byl sice nevšední, ale celkem přirozený zážitek. Dovedeš si představit ten poprask dnes? Co je pro mne celkem přirozené, je pro jiného naprosto nepředstavitelné. Ale jo, stalo. Leškův kolega z práce měl doma problém. Našel si novou partnerku, přestěhoval se k ní a po měsíci začal mazec. Praskalo skleněné nádobí, občas se zaplo něco, co bylo vypnuté, hýbaly se věci co hýbat neměly a tak dále. Nejprve si mysleli, že tam mají démona, proto zavolali kněze. Ten dům vysvětil, ale to nepomohlo. Vše se naopak stupňovalo. Tak zavolali mě. Příčina byla daleko prozaičtější, než si kdo myslel.
Ona paní, co se k ní Leškův kolega nastěhoval, měla patnáctiletého syna. Mladí lidé mají často různé schopnosti, byť je neumějí ovládat. Alespoň ve většině případů. Tento chlapec byl z nového tatínka velice rozzlobený. Jeho skutečný otec zemřel, a maminka si po necelém roce našla náhradu. No a ten chlapec disponuje telekinetickými schopnostmi. Ale jen když má vztek. Takže to byla práce nejprve pro „lovce duchů“ a nakonec jsem zase dělal psychologa. Z pochopitelných důvodů nebudu říkat kde se to stalo a kdo to byl.
To bych po tobě ani nechtěl. Blíží se Samain. Co pro tebe ten svátek znamená a jak ho slavíš?
Myslím, že jsme o tom mluvili už v loni. Na Samain dochází k prolínání světů. Tohle lidé věděli už dávno, proto se převlékali za strašidla, aby jim dali najevo, že je tam už obsazeno. Je to svátek, kdy lidé věřili, že se mohou setkat se svými mrtvými předky. A ti skutečně mohli přijít. Ovšem nebylo to tak, že prolomili brány oddělující náš svět od věta mrtvých. Došlo k prolnutí světů, takže živí i mrtví, byli na nějaký poměrně krátký čas v obou světech současně. Proto se v oknech zapalovaly svíce, aby mrtví našli cestu.
Problém samozřejmě je, že se sem dostali i ty entity, o které tu nikdo zájem neměl, kromě několika zvrácených jedinců, kteří byli ochotní tyto bytosti využít pro své magické rituály směrované k páchání zla.
Tím že se světy prolnou se nás mrtví mohou náhle dotknout, mluvit s námi. Tedy pokud o to stojíme a oni také.
Z tohoto času je také spousta pověstí i o milostných spojení mrtvého a živého. Jenže to nedopadá dobře. Mrtvý se sem už nemůže vrátit a živý nemůže vstoupit do jeho světa, aniž by sám nezemřel. Proto slýcháváme příběhy o tom, jak mrtvý někoho dovedl. V podstatě jej dotlačil k sebevraždě. Není to sice běžná záležitost, ale stává se to. Jelikož sebevražda není nic dobrého tak je snad jasné, že duch který nás k ní nějakým způsobem zmanipuluje není žádný milující partner.
Znám případ, kdy mrtvá milovala živého a on ji. A protože ona jej milovala skutečně, přestala toho mladého muže navštěvovat a zmizela z jeho života, aby mohl žít. A přestože ji prosil o to, aby jej převedla do svého světa, odmítla to. Protivila by se tím zákonům stvoření. Vzpomeňme si na příběh Svatební košile. I když je fakt, že já než tu Erbenovu verzi mám raději původní příběh Lenora od Gottfrieda Augusta Bürgera.
Máš strach? Nám luna posvítí!
Hoj, mrtví ti jsou střelhbití!
Strach z mrtvých trápí pannu?
Ne, nech však mrtvé v Pánu.
Vždycky je to nějaký záhrobní prevít, co usiluje o váš život, nebo nějaký troll co si jen oblékl něčí podobu. Ovšem to je opět můj názor a nemusí být úplně přesný.
A jak slavím Samain?
Večer zapálím svíci, další dám do okna, to aby tatínek s maminkou našli cestu. Než tohle udělám, vždycky uklidím. Doma i v duši. Hledím abych měl vše srovnané s lidmi okolo. Třeba je to můj poslední den. Zpytuju svědomí a snažím si to srovnat s bohy. A pak pozvu bratra s rodinou, nebo jedu k nim.
V sobě pak poděkuji s pokorou bohům za vše čeho se mi dostalo. Dobré i špatné, jelikož to, že něco vidím jako špatné, je jen můj pohled. Tak to vnímám já. Ale ono to tak vůbec být nemusí. Bohové nás vidí a vidí do našich srdcí. Vědí co jsme udělali špatně a co dobře. Ale neděsme se toho. Křesťané rádi mluví o trestu Božím. Za co by mne nebo někoho měl jejich Bůh trestat? Že jsem zakopl? Že jsem zlobil? Pokud je člověk normální, tak většina našich špatných skutků je udělána ze strachu, pohodlnosti, nevědomosti. Za tohle by nás trestal je hlupák, nebo psychopat. Nemyslím si, že by bohové byli hlupáci a trestali někoho za slabost. Už jsem tehdy říkal, že osobně neznám nikoho, kdo činí zlé věci cíleně se zlým úmyslem. Nikoho, kdo je psychicky zdráv. Nemocná a zmučená duše také dokáže činit zlé věci. Z domnělé msty za žal a bolest. Taková duše ale potřebuje uzdravit a ne více zbičovat. A bohové jsou moudří. Oni vědí co je dobré.
Součástí mé osobní oslavy je i cílený nesobecký dobrý skutek. A může to být maličkost. Tohle bychom ale měli udělat každý den. Třeba pomoci starému člověku přes přechod. Nebo nějaké ženě s těžkou taškou do schodů, či ze schodů. Každý den se najde nějaká příležitost. A když není v dosahu člověk, můžeme nasypat třeba ptáčkům. Uvidíte, jak najednou budete mít pocit vnitřní radosti.
A sice se už budu opakovat, jelikož jsme to říkal už loni, ale 1. listopadu ráno vstaňte a jděte se nadechnout ven. Všimněte si změny, i když vám třeba nebudou v daný okamžik po chuti. Třeba se změnilo počasí a přišla zima. Nebo jen prší. A třeba také svítí slunce. Co je dobré pro jednoho nemusí být příjemné nám. Ale přijměme to s pokorou. Nebuďme sobci. Věřte, že se nám to vrátí.
Samain je nádherný a hluboce duchovní svátek. Jen to musíme vnitřně přijmout a procítit. A to je dneska těžké.
Děkujeme za povídání o Samainu
Za redakci Tvých příběhů se ptal Miroslav Neumaier
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
