Pojem hladový žaludek zná asi každý. Hlad, že byste slupli i hřebíky, jen aby se ten svíravý pocit utišil. Snědli bychom bez nějakých protestů i to co nám nechutná. Tak nějak se cítí lidé, kteří ale mají hladové srdce.
Hladové srdce touží po lásce, pochopení. Touží po něčem, čeho se mu zoufale nedostává. Touží být milováno. Ale obvykle není. A tak o lásku prosí, ponižuje se a přitom ví, že nic nebude. Že jej nikdo nechce, nepotřebuje, je odmítáno, či zneužíváno případným partnerem nebo partnerkou.
„Je to začarovaný kruh,“ říká psycholog a mystik Jindřich Kuneš. „Tito lidé tolik touží po lásce, že jsou ochotni pro to udělat cokoliv. A tak za příslib jakékoliv pozitivní emoce dokážou i ,skočit ze skály´. Oni nevěří sami sobě.“
Čím déle se takovému člověku lásky nedostává, tím více strádá. Proto je pak ochoten se smířit i s projevy, které s láskou nemají nic společného. Dokáže být velmi tolerantní k takovým jevům jako nevěra, lhaní, dokonce i násilí. Nedokáže si představit, že by byl sám, jelikož i ve špatném vztahu občas přijde cosi, co se vzdáleně tváří jako láska. Jenže když je takto postižený člověk sám, nepřijde nic. Vůbec nic.
„Tito lidé, když nakonec o partnera přijdou, a že se to stane je celkem jisté, tak si to kladou za vinu. Že oni sami milovali málo, proto ten druhý odešel. Vynaloží úsilí, aby tu díru ve svém životě samozřejmě vyplnili. A co následuje? Zahrnou novou drahou polovičku láskou a pozorností a očekávají, že to bude opětováno. Pokud je, je vše v pořádku. Do prvního karambolu. Nedodržený slib, lež, cílené narušení předem domluvených plánů, odmítání něčeho, co dříve bylo přijímáno. V hlavě se takovému člověku nerozbliká výstražný majáček, ale rozduní lodní siréna a rozbliká námořní maják. S hrůzou sobě vlastní si uvědomí, že je vše při starém a že opět selhal. A tak začne o lásku zase prosit.
Asi nejhorší je, když se setká s člověkem, který emoce neumí, nebo nechce dávat najevo. Který jej prostě nepolíbí, nepohladí, kterému je takový člověk prostě ukradený. Takový vztah obvykle končí katastrofou. A to doslova.
Měl jsem relativně nedávno sezení s jedním takovým člověkem. A byl to modelový případ. Opominu teď tu duchovní podstatu problému. Muž středního věku a typická ukázka hladového srdce. Podle anamnézy jedináček, na kterého byly kladeny vysoké nároky od rodičů, které ovšem on nezvládal. Nešlo o hloupého člověka, naopak. Jeho IQ bylo nadprůměrné, ale sebevědomí na nule.
Tento člověk vycházel z toho, že nikdy nebude moci naplnit požadavky svých nejbližších, jelikož na to není dost dobrý, tudíž si lásku nezaslouží. Už jen při téhle slovní kombinaci se mi ježí všechny chlupy na těle. Zasloužit si lásku plněním požadavků. Nebo když se musel doprošovat o něžnosti jako třeba polibek či pohlazení. To jsem už kvetl. V reálu si to totiž nějak neumím představit, že může někdo toto dělat na jedné straně, a vydržet na té druhé. Kdybych měl prosit svou přítelkyni o polibky, tak bych měl za chvíli jinou přítelkyni,“ dodává Jindřich Kuneš a pokračuje:
„Vystřídal několik vztahů, které samozřejmě vždy dopadly špatně. Pořád měl pocit, že dává málo, proto je podváděn, opouštěn a nemilován. Jen tak pro zajímavost: Poslední partnerka jej podváděla údajně proto, jelikož s ním nechtěla mít sex.
Přesně tuhle větu jsem jej nechal napsat na papír a přečíst nahlas. Aby pochopil nesmyslnost celé situace. Že se některé věci z jeho vztahů neustále opakují. Jedou dle stejného scénáře a on stále zůstával v těch vztazích, dokud partnerka plná vzteku a nenávisti onen vztah radikálně neukončila. On prostě tolik toužil aspoň po krátké pozorností, že si byl ochoten nechat nakálet na hlavu, jen aby nebyl opuštěn.
Příčinu můžeme z psychologického hlediska hledat již v dětství, v přístupu rodičů, učitelů, prostě výchovných autorit. Jeho přednosti už tehdy nikoho nezajímaly. Když přinesl špatnou známku z matematiky nebo českého jazyka, následoval doma postih v podobě dlouhodobých zákazů zájmové činnosti, ve které vynikal. Ale že mu žákovskou knížku plnily jedničky, maximálně dvojky ze zeměpisu, přírodopisu, chemie a dalších předmětů nikoho nezajímalo. Naprosto ukázkový případ, jak rodiče neuměli pracovat se svým dítětem a jak mu v podstatě zmrzačili duši. Proto se upínal k jiným dospělým, ať už učitelům, v jejichž předmětech exceloval, či vedoucím v zájmových kroužcích. Jenže ti měli na starosti i ostatní děti a navíc své rodiny, takže ani tam nedostal onu dávku lásky a pozornosti, která mu tak zoufale chyběla. K čemu to vedlo? K tomu, že polevil ve snaze získat tuto pro něj ,tuzexovou´ devizu. Znamenalo to zhoršený prospěch. Ukazování vynikajících znalosti přeci nevedlo ke kýženému výsledku.
Syndrom hladového srdce člověk získá obvykle v dětství a to odmítáním. Rodiče si představují, že z dítěte bude fyzik, a ono by raději bylo třeba malířem. Co na tom, že umí krásně malovat a má talent, když jej rodiče ubíjejí svými často nereálnými požadavky. Možná by více pomohlo zajímat se o své děti. Neodmítat je. Nikdy. Ani když přinese pětku z matematiky, nebo se chce jen pomazlit. Pokud toto neděláme, zaděláváme svým dětem na pořádné problémy do života. S hladovým srdcem se totiž pojí i další poruchy, jako třeba deprese. A opuštěné hladové srdce v depresi je vražedný koktejl,“ říká pan Jindřich
Syndrom hladového srdce je úzce spojený se sebevědomím. Tam kde je zdravé, tam není problém.
Člověk lásku k životu potřebuje naprosto stejně jako vzduch a vodu. Tam kde láska není, tam se umírá. Někdy vlastní rukou, ale daleko častěji na rozvoj nemocí. Zcela patrně to můžeme vidět v přírodě. Vlci, labutě a další tvorové. Jeden zemře a druhý se ustýská. Je to tím, že zvířata se nestydí dávat emoce najevo. Když se jim chce plakat, tak pláčou. Když smát, tak se smějí.
Láska není deviza, kterou si musíme zasloužit uspokojováním potřeb druhých. To pak není láska. Nebo si někdo myslí, že prostitutka miluje svého zákazníka, nebo mu za jen za peníze poskytuje to, co mu momentálně chybí? Ne, je to stejný výměnný obchod, jako když pohladíme manžela či manželku jen tehdy, když splní naše podmínky. Jenže to hladové srdce nechápe.
Dá se toto řešit? Dá se hladové srdce léčit?
„Ano, ale je to velmi zdlouhavá práce pro dobrého psychologa. A vyžaduje skutečné odhodlání klienta svou situaci řešit. Je to psychoterapie jako každá jiná. Syndrom hladového srdce sestává z více problémů a ty se musí řešit postupně. A to trvá dlouho. Jsou tu i duchovní aspekty, ale o těch až jindy,“ dodává Jindřich Kuneš na závěr.
(redakce)
foto: archiv