Krušné hory mají pověst zničeného regionu a leckdy tomu tak i je. Ovšem ne vše je v tomto pohoří špatně. Jsou zde místa, kde jako bychom se ocitli v jiném světě. Jedním z takových je i Georgenfeldské vrchoviště, což je specifické rašeliniště, které vzniká za zvláštních podmínek s to především v horských oblastech, kde je dostatek srážek a podloží vhodné pro růst mechů rašeliníků. První vrchoviště vznikala s koncem glaciálu, kdy po ustupujícím ledovci zbyla jezírka v miskových prohlubních. Z takového jezera postupným dorůstáním rašeliníku vystupuje nad okolní krajinu vlhká mechová kupa s rašelinnými jezírky – oky. Původní jezero se tam mění v návrší a proto se tomuto přírodnímu úkazu říká vrchoviště.
Od vzniku bažin před asi 10 000 lety, jsou rašeliníky hlavními tvůrci rašeliny ve vrchovištích. Jsou schopné v kyselém, stále vlhkém prostředí při minimálním přísunu živin, na špičce rostliny růst neustále do výšky. Spodní část, která je ve vodě odumře a bez přístupu vzduchu se rozloží. Produkt rozkladu je rašelina.
Georgenfeldské rašeliniště opravdu stojí za návštěvu, jelikož je to kousek zachovalé pradávné přírody, i když i tohle místo poznamenala ruka člověka. Pokud se sem vydáte, je nejjednodušší se dostat na Cínovec a odsud je to jen kousek pěšky. Vstup do rašeliniště je na německé straně hranice. Přesto jej návštěvník najde snadno. Od hotelu Pomezí se vydá po modré značce směr Zadní Cínovec, kde je další rozcestník. Ten jej navede na Cínovecké slatě. Zde odbočí napravo a po pěšině přejde hranice. Asi po 150 metrech je opět rozcestník který již ukazuje směr ke vstupu do přírodní rezervace Georgenfeldské vrchoviště. Vstupné stojí 3.50 Euro na dospělou osobu. Cesta vede úzkých dřevěných chodníčcích a je dlouhá asi 1,5km, během níž můžete vidět faunu i flóru žijící ve výšce téměř 900 metrů n.m.
Vrstva rašeliny zde v Georgenfeldském vrchovišti dosahuje až 5 m. Těžba rašeliny především před rokem 1900 a po roce 1918 způsobila, že na saské straně zůstala pouze třetina rozsahu bývalé bažiny. Horní hrana a východně položená postranní hrana byly rozsáhle poškozeny a zbyly z nich jen fragmenty. Naznačuje to pouze bohatý výskyt bezkolence modrého. Ve středu bažiny byla rašelina těžena pouze na jednom místě.
Rašelina byla odjakživa těžena jako palivo. Na jaře, po roztání sněhu, byla rašelina pracně těžena, aby bylo v zimě čím topit. Nejprve bylo třeba bažinu odvodnit a její horní vrstvu zbavit porostu borůvek, klikvy, brusinek a mechu, aby bylo možno dostat se k vlastní, tisíce let staré rašelině. Ta se ostrými rýči vypichovala ve formě plochých špalíků velikosti cihly, které se nakládaly na lory a ke schnutí se kuželovitě vrstvily pod přístřešky. V rašeliništi je dokonce dodnes zachována chata dělníků, kteří tuto namáhavou práci dělali.
Aby se zastavilo ničení vrchoviště, koupil v roce 1926 Georgenfeldské vrchoviště „Landesverein Sächsischer Heimatschutz“ a podřídil je ochraně přírody. Přesto byla po 2.světové válce vzhledem k nedostatku paliva rašelina v západních okrajových částech rašeliniště místním družstvem až do roku 1949 těžena a na uhelných trzích prodávána.
Toto se již dnes naštěstí neděje, a tak můžeme obdivovat a krásu krajiny a kochat se tím, co příroda dokázala vytvořit a člověk ještě nezničit.
Proč vlastně taková místa chránit a dbát aby se zachovala? Rašeliniště plní podobnou úlohu jako horský ledovec – přijímá velké množství vody v období tání sněhu či silných srážek, které pak postupně opět vydává v sušším období. Vrchoviště u Georgenfeldu je schopno přijmout až 1 300 litrů vody na čtvereční kilometr. V období rozkvětu těžby cínu v Krušných horách proto byly vybudovány k rašeliništím umělé příkopy, aby bylo možné pokrýt neustále stoupající potřebu vody. V jiných lokalitách byla rašelina intenzivně těžena, což postupně způsobilo vysušení mnoha rašelinišť, která jsou dnes pouhá vřesoviště. Tato lokalita je tak velkým rezervoárem vody, kterou okolní kraj potřebuje.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
