Temnoty noci přinášely našim předkům strach z podivných bytostí, které tmu braly za svou doménu. Ať už to byla různá zjevení mrtvých, vlkodlaci nebo i vampýři. Temnota noci sebou vždy nesla nebezpečí setkání s nelidskou bytostí, která nebrala člověka jako partnera do diskuse, ale spíše jako oběť své touhy po krvi. Ovšem ne jen půlnoc přinášela taková překvapení.
Stará vyprávění mluví i o poledni. Denní doba, kdy slunce dosahuje vrcholu své denní dráhy po ekliptice byla též magická a plná nebezpečí.
Dávné pověsti mluví o přízraku, o bytosti která se zjevovala právě v pravé poledne. Obvykle měla podobu ženy v bílém odění s dlouhými vlasy a hrozivým vzhledem. Její postava evokuje strach a tajemství, často je spojována s nebezpečím a smrtí. Říkalo se jí Polednice.
Příběhy o Polednici se předávaly ústně po generace a byly součástí lidového vyprávění v českých zemích. Polednice se objevuje v různých pohádkách a pověstech, kde varuje před nebezpečím, které přináší polední slunce. V některých verzích příběhu je spojována s úmrtím nebo ztrátou dětí.
Polednice byla považována za nebezpečnou bytost, která se objevuje v poledne, kdy slunce svítí nejintenzivněji. Podle pověstí láká děti a slabé jedince, aby je vzala do svého světa. Její přítomnost byla spojována s nebezpečím, jako je únos nebo smrt, a proto se lidé snažili vyhýbat se jejímu setkání. Často byla zobrazována jako strážkyně, která trestá ty, kteří nedodržují pravidla, například se příliš dlouho zdržují venku na slunci.
Polednice se ukazovala nejen na polích a v blízkosti lidských obydlí, ale i v lesích kde se jako mátoha vznášela skrz podrost a hledala oběť v podobě neopatrného člověka, který se neukryl před poledním sluncem.
Řada vykladačů této legendy mluví o účelově vytvořeném „pedagogickém“ strašidle, které mělo za úkol přimět děti, ale i dospělé jedince k úkrytu před letním poledním spalujícím vedrem (že by už tehdy byla klimatická změna? pozn. autora), nebo o halucinacích způsobených slunečním žárem. Ovšem toto opět nevysvětluje jednu malou drobnost. Polednice se neobjevovala jenom v létě.
Asi nejznámější zobrazení Polednice je od Jaromíra Erbena v jeho sbírce Kytice z pověstí národních. Balada o Polednici ukazuje tohoto poledního démona jako bytost, která trestala matku za to, že jej zavolala na záhubu vlastního dítěte, jehož duši si v podstatě opravdu odvedla, jelikož dítě zemřelo.
Ovšem jak už to tak bývá, trampové na svých cestách krajem potkávají a vidí ledacos. A jelikož tito lidé díky kontaktu s přírodou mají srdce a duši otevřenou, tak vidí i to, co obvykle uspěchaný a materialisticky založený člověk nevnímá. Nechme tedy promluvit jednu z těchto toulavých duší, trampku které se říká Káně.
„Bylo to okolo vánočních prázdnin. Měla jsem jakožto studentka ještě tohle krásné volno a tak jsem s ještě se dvěma kamarády z osady vyrazila na zimní vandr. Ten rok bylo krásně. Zima a sníh jako z ruské pohádky a my táhli z vesnice Vlastislav v Českém středohoří, kam nás dovezl autobus, na nějaké místo, kde byl moc pěkný srub. Myslím, že se jmenuje Long Way (tato trampská osada již nestojí. Byla zničena vandaly. pozn. red.). Kamarád Pedro nás tam táhnul naprosto blbou cestou, jelikož z druhé strany by to bylo lepší, ale budiž. Znal to asi jen takhle. Byla zima, poledne, jasno. Mráz trochu štípal, ale čaj s rumem v termosce bodnul a tak jsem prostě šli otevřenou krajinou mezi poli. Najednou Pedro zarazil jako když zatáhnete ve vlaku za záchrannou brzdu.
„Vidíte to taky?“ zeptal se nevěřícně a ukázal před nás, kde asi tak dvacet metrů před námi šla nějaká paní v bílém. Asi místní babka. Nejprve jsem nechápala co je na tom tak divného, ale je fakt, kdo by asi chodil v tak silném mraze jako byl tehdy venku. Koukali jsme na tu paní a pořád nechápali. Ve chvíli kdy jsme se zastavili, tak zastavila také, jen se na nás podívala a tak divně se zašklebila. Nakonec se dala do pohybu, došla k jednomu stromu v poli a tam se nám ztratila. Jenda, což byl ten druhý kamarád, už chtěl jít, ale Pedro se neměl k odchodu. Oba jsme nechápali co ho tak rozhodilo. Bylo sice divné, že ta babka tak náhle zmizela, přestože výhled jsem měli dobrý a zas tak daleko od nás nebyla, ale kdo ví. Třeba tam byla cesta, kterou jsme neviděli. Pedro se najednou otočil a řekl, že tam tudy už nejdem.
„A proč? Co si tak vyplašenej?“ dorážela jsem na něj.
„Protože ta ženská šla vzduchem,“ a ukázal na sníh před námi. Až teď nám to celé došlo. Ten sníh totiž byl neposkvrněný lidskou stopou. A to by vzhledem k tomu, že před námi šla ona paní, být nemělo. Dodnes nevím kdo to mohl být. Ale napadla mne jedna šílená myšlenka. A ne jen mne. Že jsem viděli Polednici.“
Můžeme si o tomto příběhu myslet co chceme, ale nebylo to jen to, co kdysi vídávaly naše praprababičky, když se zdržely přes poledne venku? To je samozřejmě otázka.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier
