Nárůst počtu duševních onemocnění je fenoménem poslední doby. Jejich důsledky jsou pro kvalitu života naprosto fatální a mohou takto postiženého člověka vyřadit ze života. Přispívá k tomu i jistá stigmatizace takových lidí jejich okolím, které nedokáže absorbovat skutečnost, že by v jeho středu měl být takto postižený člověk. Nemocní jsou proto nezřídka vylučováni ze společnosti, odsouváni na její okraj, což jim znemožňuje často profesní uplatnění a zhoršení kvality již tak pošramoceného osobního života. To samozřejmě přispívá ke gradaci nemoci a takový člověk se tak dostává do často neřešitelných situací, které mohou a bohužel nezřídka končí naprosto fatálně. Rozvoj duševních onemocnění sebou nese masivní užívání psychofarmak, u těžších případů i hospitalizace na psychiatrických léčebnách. Je to ale skutečně to jediné co můžeme dělat? Je správné člověka, který potřebuje pomoc, dehonestovat, zavřít, či jej dopovat léky? Na toto jsme se zeptali psychologa a psychotronika PHDr. Jinřicha Kuneše.

„Kdybychom se tímhle problémem měli zabývat skutečně do hloubky, tak tady napíšeme knihu. Zkusím to tedy co nejvíce zjednodušit a spíše poukazovat na příklady. Podle definice Americké psychologické asociace je duševní onemocnění stav, který se projevuje pro společnost nenormálním chováním, narušením kognitivních funkcí, emocí, abnormálním fungováním ve společnosti či jakoukoli kombinací těchto faktorů. Tyto abnormality nelze vysvětlit jen působením okolí, ale mohou k nim přispívat i chemické, genetické, tělesné, či sociální a nebo i jiné faktory. Duševní poruchy jsou definovány v Mezinárodní klasifikaci nemocí a také v Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch.

Kdybychom toto vzali skutečně do důsledků, tak je narušený každý z nás, jelikož každý z nás projevuje nějaké abnormální chování. Z toho ovšem vyplývá otázka, co je tedy normální?

Vraťme se ale k původní otázce a to je přístup k duševně narušeným lidem. Pokud se jedná skutečně o těžkou poruchu, kdy postižený není schopen intelektově či jinak zvládat svůj život, to znamená že je odkázán na péči, nebo kdy je skutečně nebezpečný pro své okolí, je ústavní péče nezbytnosti. Jenže kolik takových skutečně je?

Problém vidím jinde. Lidé se bojí navštívit odborníka při problémech. Nikdo nechce mít nálepku blázna. Další problém je, že pokud se konečně rozhodnou k odborníkovi jít, jdou ke špatnému. Tím nemám na mysli nekvalitního odborníka, ale nesprávného. Místo k psychologovi totiž míří k psychiatrovi. Málokdo skutečně chápe rozdíl mezi těmito odbornostmi. Psycholog je analytik, který s vámi problém rozebere, bude se snažit najít příčinu a naučit vás se s ní vyrovnat. Psychiatr bude řešit projevy následků neřešeného problému. Přirovnejme to třeba k záhonku s květinami, kde se objevil plevel, který ty květiny dusí. Psycholog bude hledat kořínky plevele a kudy se tam ten plevel dostal. Pak ty kořínky odstraní a plevel zajde sám, nebo se zredukuje na nepodstatný. Psychiatr na ten záhon nalije pesticid, který sice zničí rostliny plevele, ale také poškodí květiny které na tom záhonku chceme. Navíc nezničí kořínky té nežádoucí rostliny. Ten pesticid jsou psychofarmaka, ale k tomu se dostaneme.

Kořen spousty problémů, které se nakonec projeví jako duševní porucha tkví v nekomunikaci. Odvykli jsme se stýkat, mluvit spolu o radostech ale i starostech. Dnes není moderní mluvit o problémech. Když se dnes někoho ptáme „Jak se máš“, tak nás to ve skutečnosti nezajímá. Je to jen zdvořilostní otázka a nechceme slyšet, že tázaného něco trápí. Tento trend přišel ze Západu, kde se očekává odpověď: I´m fine. Problémy ať každý řeší s psychoanalytikem. A tady to začíná. V našich končinách navštívit psychiatra nebo psychologa znamená dostat punc magora a to je stigma, se kterým se okolí nedokáže srovnat. Člověk tedy dusí svá traumata a problémy v sobě, až to vybublá v podobě psychosomatických projevů, depresí, ale i dalších věcí. A tehdy, když už to nezvládá, navštíví psychiatra, který předepíše léky na uklidnění, případně další psychofarmaka. A kolotoč smrti osobnosti se roztočil. Pokud by navštívil psychologa, měl by ještě šanci. Psychofarmaka totiž problém neřeší. Jen potlačují projevy narušení, což je ale k ničemu, pokud se zároveň neodstraní kořen problému. Navíc mají řadu negativních účinků, které často ničí to, co se vlastně snažíme zachránit. Leckdy pak navíc tito lidé končí v léčebnách, což já osobně považují za hodně nešťastné řešení, zvláště když o tam nejdou dobrovolně. Berme ale na vědomí, že se teď nebavíme o pro okolí nebezpečných deviantech. Bavíme se o lidech s depresí, úzkostí, fóbií. Lidech co si sáhli na život a podobně. Ti nejsou nikomu nebezpeční. Mnohdy se jedná o velice inteligentní osoby, které chápou, že jsou na dně. A co s nimi společnost udělá v rámci takzvané pomoci a léčby? No zbaví je svobody, umístí je do prostředí, které je prosyceno tou negací, které se oni musí zbavit a narve je chemií, která jim pomalu vyžírá mozek. Skvělé. Dokonale vymyšlený způsob jak takového člověka v podstatě pomalu dorazit. Nebo si někdo opravdu myslí, že když člověka s depresí, nebo projevy úzkosti dá do jednoho kotle s třeba těžkými schizofreniky, že to jejich psychice pomůže? A co si budeme nalhávat, leckdy i přístup otupělého personálu není zrovna ideální. V tomto ohledu si vzpomínám na větu která padla ve filmu Requiem pro panenku: Jestli nejsi magor, tak my ho z tebe uděláme. Je to samozřejmě nadsázka, ale depresivní prostředí léčebny ve spojení s psychofarmaky není pro takové lidi zrovna dobrá kombinace. Navíc když to není tak docela dobrovolné.

Uvedu na toto všechno dva příklady.

Když jsem ještě pracoval jako klinický psycholog, přišla ke mně do ordinace celkem obézní paní. Už na první pohled bylo vidět, že s její psychikou to nejde z kopce, ale už volným pádem. Na prvním sezení jsme si povídali o tom co jí trápí a tak dále. No, jak to tak chodí. V obličeji oné ženy byly vidět ještě stopy dřívější krásy, ale hluboké deprese a úzkosti zničily prakticky vše. Řekl jsem jí, aby na další sezení přinesla své staré fotografie a předměty, ke kterým má krásné vzpomínky. Na oněch fotkách jsem viděl velice hezkou plnoštíhlou ženu. Dokonce i s manželem a ani on nevypadal na nějakého špatného člověka. Paní na něj vzpomínala jako na svou lásku.

Z dalšího povídání vyšlo najevo, že tato paní, říkejme jí Květa trpěla depresí z toho, že nebyla štíhlá. Už na škole jí to působilo obtíže, posměšky se hrnuly a to i ze strany pedagoga, kterého měli na tělocvik. Sebevědomí, které je pod neustálou palbou kritiky a dehonestace se prostě vyčerpá, takže se nelze divit, že paní Květa prostě upadla do komplexů méněcennosti a depresí. Velkou vzpruhou pro ní bylo nalezení partnera, který se stal jejím manželem. To by bylo dobré. Jenže se staly dvě chyby. Ta první je, že paní Květa zůstala ve městě kde vyrůstala a ta druhá, že na místo jejího nadřízeného v práci se dostal člověk, který jí znal ještě ze školy a podílel se na její šikaně. A vše se vrátilo. Opět padala slova jako slůně, velryba a tak dále. Probudily se deprese, úzkosti. Někde to tam již bylo, ale spalo to. A nejspíš by to spalo i nadále. Po jednom záchvatu úzkosti se dostala do péče psychiatra, který vše řešil psychofarmakama. Problém je, že řada těchto látek je návyková. Zvláště antidepresiva, která z vás dělají apatickou loutku. A mají nežádoucí účinky. A v tomto případě se projevilo přesně to, co jsem říkal prve o tom pesticidu na záhoně. Květiny jsou ten život, to krásné.

Díky lékům se začaly dít věci. Paní tedy samozřejmě přišla o práci a jinou ve svém oboru nenašla. Kdo by také chtěl člověka co se musí léčit na hlavu, že? Takže skončila ve finále v práci, kde nebyla potřeba inteligence a kde měla kolegy, kteří byli rádi, že se uměli podepsat. Což samozřejmě podpořilo další růst depresí a úzkostí. Navíc medikace kterou měla, mimo jiné způsobovala zvýšenou chuť k jídlu, takže paní Květa přibrala. A kruh se uzavřel.

Deprese a úzkosti neustávaly, tak pan psychiatr navýšil dávky léků. Během několika málo let tyto léky dokázaly poškodit krátkodobou paměť, naprosto vynulovaly sexuální libido a způsobily třes rukou. Paní Květa postupně ztratila zájem o manžela jako o muže, což vedlo k rozpadu manželství. Z práce ji propustili, jelikož byla schopná zapomenout na to, že zrovna teď jde na toaletu a v ruce neudržela už ani skleničku s vodou. Její kolegyně tohle nějak nedokázaly pobrat, takže jí vytvořily peklo. Inu, to nechápaví lidé umějí skvěle. Rozvrat jejího života byl de facto dokončen.

Paní Květa skončila v léčebně. Až tam jí někdo poradil, aby navštívila psychologa. Bohužel ke mně přišla dost pozdě a tak jsem pro ní již moc udělat nemohl. První nutná věc byla, aby odešla pryč od lidí, kteří jí znali a podíleli se nějakou formou na jejím stavu. Druhá věc, aby přestala užívat léky, které jí ve skutečnosti zničily osobnost a díky tomu život. A ta třetí bylo překonání závislosti na těchto látkách. Bohužel, její životní lásku, manžela jí už nikdo nemůže vrátit. Její sebevědomí také ne. A hlavně, nikdo to celé nemůže udělat za ní. Paní Květa po pátém sezení už nepřišla. Nevím co se s ní stalo, ale tuším, že to prostě vzdala, jelikož usoudila že už nemá šanci na normální život. Tohle je o kombinaci řady špatných faktorů.

Druhý příběh je o chlapci, který si sáhl na život. Důvody jsou opět v nepřijímání okolím. Tady budu stručnější.

Každý kdo neunese v danou chvíli své břímě a vzdá to, tak místo laskavé péče, klidu a naděje na lepší budoucnost, se mu dostane docela drsné reality. Je často umístěn na uzavřené oddělení psychiatrické léčebny a není s ním zacházeno zrovna v rukavičkách. O depresivním prostředí léčeben jsem již mluvil. Onen chlapec mi popisoval způsoby jednání personálu, který sahal i k násilí když odmítal léky. Obával se jich a oprávněně. Nechtěl prý dopadnout jako ti další pacienti, co se tam „kolébali a vydávali jakési zvuky“.

Trauma, které si nesl v sobě, mu léčebna ještě podpořila. V podstatě jako by mu všichni okolo něj říkali, že měl umřít. Tady se to ale povedlo. Doporučil jsem mu mimo jiných věcí i změnu prostředí, a ne jen dočasnou, ale trvalou. Poslední dopis, který jsem od něj dostal, byl velmi optimistický. Bydlel na druhém konci republiky, měl práci která jej bavila a dívku. Byl obklopen lidmi, kteří ho měli rádi a to bylo podstatné.

Já osobně jsem byl vždy nepřítelem chemických léčiv a psychiatrických léčeben. Co si budeme nalhávat. Psychické poruchy léčit neumíme. Můžeme ovlivnit chemii mozku a tím potlačit některé projevy, ale za jakou cenu? Paní Květa je toho názorná ukázka. Tu léčili tak dlouho, až už vlastně nebylo proč ji léčit. Léčba ve spojení s nemocí jí zničila. Kdyby paní Květa včas opustila i s manželem prostředí které ji ničilo a odstěhovali se někam daleko, třeba i na samotu či venkov, tak bylo vše úplně jinak.

Každý z nás si v sobě něco neseme. Někdo víc někdo méně. A u každého se to může probudit. Vyhledejme nejprve psychologa, nebo třeba i kněze. Oni totiž ti kněží kdysi tu funkci psychologa zastávali. Tihle lidé pomohou problém řešit, nebo ho zase uspat. Spotřeba psychofarmak totiž roste geometrickou řadou a ničí nás. Problémy ale neřeší. Spíše zadělává na další. Ono totiž platí, že lékař léčí, ale příroda uzdravuje. A v oblasti psychiky to platí dvojnásob.“

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy