Příběhy o upírech patří mezi nejlepší horory. Literatura se jimi plní již od 19. století a k nejlepším patří samozřejmě Hrabě Dracula (Bram Stoker), Carmilla (Sheridan Le Fanu) a Mrtvá milenka (Théophile Gautier). Západní věda samozřejmě tvrdí, že žádní upíři neexistují, že se jedná jen o fikci a produkt lidské fantasie. Jak už to ale bývá, tak fakt, že každá lidská kultura popisuje upíra naprosto stejně, navzdory tomu, že se ti lidé nemohli navzájem domluvit, vědci ignorují.
Vampýři, upíři, nosferatu, utuku, nebo třeba děti noci. To vše jsou názvy pro tyto jedinečné bytosti opředené tajemnem. Kde se vzali, odkud k nám přišli? První písemná zmínka o vampýrech pochází z babylonské říše. V textu na hliněných destičkách se kromě jiného můžeme dozvědět že „utuku“ se přiblížil k hrdlu člověka. Takže již tehdy byl upír znám tak, jak ho známe my. K nám se vampýři dostali až s římskými legiemi, poměrně rychle zdomácněli a už od počátku jejich přítomnost provázel děs a hrůza.
Když Španělé dopluli do Ameriky, dozvěděli se, že noční džunglí se plíží přízrak Čihuateteo. Duch zlovolné ženy, který svým obětem saje krev z prokousnutého hrdla.
Afričtí černoši se zase obávali Dreliků, pijáků krve, staří Řekové zase Lamií.
Ať byl už název jakýkoliv, podstata této hrůzy byla stejná. Jednalo se o nemrtvou bytost, která povstala z hrobu, aby trýznila živé a brala jim jejich životy pro sebe.
U nás býval také nazývám můrou a morousem. Je mnoho dokladů o zdejším nakládání s mrtvolami lidí, jejichž přízraky podle přesvědčení lidu strašily. Bylo třeba je vykopat z hrobu a srdce protknout zašpičatělým kůlem, popřípadě ještě odrýpnout hlavu, tedy tytéž praktiky, které se používaly u údajných upírů. Z českých zemí je známa pověst o upírovi z Ivančic z let 1617 a 1618. Počestný měšťan po své smrti vstával z hrobu a několik lidí připravil o život. Opat Calmet v druhém díle svého spisu Traité sur les apparitions des esprits et sur les Vampires ou Revenants de Hongrie, Moravie etc. z roku 1751 uvádí zprávu o upírovi ve vesnici Libavé na Olomoucku, případ, který byl soudně vyšetřován. Vážený muž zde po své smrti vstával z hrobu, chodil do různých domů a velmi znepokojoval obyvatele. Jiné případy byly zaznamenány v Bruntále, Olomouci a Moravském Berouně, tedy vesměs v oblasti, která se předtím neslavně proslavila svými čarodějnickými procesy.
Pozoruhodné je, že vzestup víry ve vampyrismus nastal až dlouhý čas poté, co ustaly v této oblasti čarodějnické procesy. Jejím výrazem je i kniha Magia posthuma, kterou vydal roku 1706 v Olomouci tajný biskupský rada šlechtic Karel Ferdinand Scherz.
Samozřejmě asi nejznámější událost u nás, je nález zvláštních kosterních ostatků v Čelákovicích, méně známé jsou případy z Blova a z Levína.
My se dnes ale budeme věnovat asi nejlépe zdokumentovanému případu vampyrismu na světě a to spisu Visum et repertum z roku 1732 popisující událost hromadného vampyrismu v obci Medvědija.
Okupované oblasti v Srbsku fungovaly jako rozšíření tzv. Militärgrenze , vojenské hranice ( confinium militare ), což byla nárazníková zóna mezi Habsburskou a Osmanskou říší. Zóna byla nejen nárazníkovou zónou proti vojenským útokům, ale také proti moru který po staletí pustošil části Evropy. V roce 1679 mor stál Vídeň asi třetinu nebo čtvrtinu obyvatel a ještě v roce 1713 došlo ve Vídni k menší epidemii. Bylo známo, že se v Osmanské říši čas od času vyskytovaly epidemie, a proto bylo nutné dbát na případy úmrtí na epidemii. Rakouští úředníci a vojenští chirurgové tedy měli dobrý důvod být velmi opatrní vůči známkám nevysvětlitelných úmrtí.
Jeden případ nahlásili veliteli císařské armády v Jagodině plukovníku Schnezzerovi obyvatelé srbské vesnice Medvedja na podzim roku 1731. Spolu s místní milicí, tzv. hajduky, si stěžoval na několik záhadných úmrtí. Schnezzer následně poslal Contagions-Medicus , doktora Glasera, do Medvedije, aby prozkoumal, co se stalo.
Glaser dorazil do Medvedije 12. prosince 1731. Přestože našel příznaky podvýživy způsobené půstem ortodoxních vesničanů, nenašel žádné známky epidemické nemoci. Vesničané však tvrdili, že příznaky jako horečka byly příčinou smrti 13 vesničanů, kteří zemřeli během posledních šesti týdnů.
Věřili, že smrt byla způsobena upírem. Glaser nedokázal přesvědčit vesničany, aby tomu nevěřili. Ve skutečnosti tvrdili, že se budou muset přesunout jinam, pokud úřady proti vampyrismu nezakročí. Následně nechal Glaser otevřít řadu podezřelých hrobů, aby mohl provést exhumaci a pitvu mrtvol. Některá těla byla v běžném stádiu rozkladu, ale jiná ne. Přestože byli tito lidé po smrti již delší dobu, těla nejevila známky rozkladu a z úst jim vytékala čerstvá krev. Z tohoto důvodu Glaser sepsal zprávu úřadům a žádal o povolení k popravě mrtvol, aby se lidé mohli uklidnit.
Glaserovo hlášení bylo zasláno veliteli v Bělehradě, který se zjevně rozhodl poslat komisi, aby věc znovu prošetřila. Tuto komisi vedl plukovní chirurg Johann Flückinger a do Medvedje dorazila 7. ledna 1732. Vyslechli vesničany, kteří řekli, že hajduk jménem Arnont Paole zemřel v roce 1727.
Když byl naživu, Paole často vyprávěl, že byl obtěžován upírem. Přestože se snažil proti němu bránit, stejně zemřel za podivných okolností. Ale asi 20 nebo 30 dní po jeho smrti si někteří vesničané stěžovali, že je pronásleduje Paole, který se rovněž stal upírem.
Čtyři vesničané byli údajně zabiti ním. Aby se vesničané zbavili upíra, otevřeli jeho hrob čtyřicet dní po jeho pohřbu a našli jeho tělo nezkažené. Z úst mu tekla čerstvá krev a jeho oděv i celá rakev byly krvavé. Podle vesničanů to byly známky toho, že je upír, a následně mu vrazili kůl do srdce, takže jeho mrtvola začala hojně sténat a krvácet. Nakonec bylo tělo spáleno a popel pohřben v jeho hrobě.
Protože vesničané věřili, že každý zabitý upírem se může stát sám upíry, vykopali také mrtvoly čtyř lidí, které údajně zabil Paole, zacházeli s nimi stejným způsobem.
Během tří měsíců koncem roku 1731 a začátkem roku 1732 zemřelo 17 vesničanů, mladých i starých. Někteří z nich náhle onemocněli a zemřeli po dvou nebo třech dnech nemoci.
„Snacha haiduka, Stanoika , si lehla ke spánku zdravá, ale o půlnoci se probudila s hrozným křikem, vyděšená a třesoucí se a stěžovala si, že ji dusí Milloe , muž, který zemřel před devíti týdny. Pak dostala silnou bolest na hrudi a bylo to horší a horší, až po třech dnech zemřela.“
Vesničané to řekli 7. ledna 1732 komisi složené z rakouských vojenských úředníků, včetně dvou podřízených lékařů. Po výslechu vesničanů se komise vydala na hřbitov, 17 mrtvol exhumovala a prozkoumala. Menšina ze 17 mrtvol byla v běžném rozkladu, zatímco většina z nich byla nalezena ve vegetativním stavu s čerstvou krví v těle. To byl například případ šedesátileté ženy jménem Miliza. Zemřela po třech měsících nemoci a před třemi měsíci byla pohřbena. Přestože byla celý život hubená, k velkému úžasu vesničanů bylo její exhumované tělo tlusté. V dutině její hrudní tekutiny byla nalezena krev a střeva byla neporušená.
Výše zmíněná Stanoika byla 18 dní po jejím pohřbu nalezena s brunátnou a živou tváří. Pod jejím pravým uchem byla nalezena modrá modřina prstu. Když byla vynesena z hrobu, z nosu jí vyteklo množství čerstvé krve a v hrudi a srdci se našla tekutá krev. Všechna střeva, podkoží a nehty byly čerstvé.
Dne 26. ledna 1732 popsali lékaři komise svá zjištění a činy ve zprávě Visum et repertum a zaslali ji úřadům v Bělehradě, která ji spolu s žádostí předala válečné radě u dvora ve Vídni. Za odměnu Flückingerovi a jeho dvěma kolegům. Rada se touto záležitostí zabývala 11. února, ale než Flückinger a jeho kolegové důstojníci dostali odměnu v listopadu 1732, byla nutná další korespondence.
Ať už si kdo o tomto dokumentu myslel cokoliv, tak nikdo nedokázal spolehlivě vysvětlit několik věcí.
Jak bylo možné, že těla, byť měla být mrtvá, nepodléhala rozkladu, když jiná těla ležící vedle ano. Ačkoliv byly pokusy toto vysvětlit složením půdy, tak toto vysvětlení velmi kulhalo.
Jak to, tyto nerozložené mrtvoly měly v sobě tekutou krev ačkoliv od jejich smrti uplynuly týdny a měsíce? A jak to, že jim stále rostly nehty a vlasy?
A poslední a asi nejdůležitější záhada: Jak to, že když ležela tato těla v hrobech týdny a i měsíce, stále jim, byť velice pomalu, tlouklo srdce?
Mrtví, kteří byli takto postižení, byli po lékařském přezkoumání předání katu a jeho pomocníkům, kteří na nich provedli protivampirické procedury. Těla byla spálena a popel vhozen do řeky.
O celé události zbyl jen ten úřední dokument od komise sestavené z vojenských důstojníků a lékařů. Lidí, kteří byli vzdělaní. Co se tam tehdy skutečně stalo?
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy.
