Řada lidí je přesvědčená, že smrtí vše končí, že člověk je jen to maso a kosti ovládané chemickými procesy v mozku. Oficiální vědecký postoj k této problematice je tomuto názoru podobný. Jenže jak si vysvětlit různá zjevení duchů? Materialistické vysvětlení je, že se jedná o halucinace, popřípadě lži a smyšlenky. Případné důkazy jsou jen podvod a podvrh. Je ale zvláštní čemu věřit chceme a čemu ne. Například měsíce planety Mars na vlastní oči vidělo jen velmi malé množství lidí, kteří měli tu možnost se podívat obřími teleskopy. První fotografie těchto těles byly tak nekvalitní, že jen odborník věděl co má na nich vidět. Přestože se tedy jedná o zprostředkovanou informaci, věříme v existenci obou Martských souputníků.

Zjevení duchů vidělo dostatečné množství lidí, dokonce jich bylo daleko víc, než těch vyvolených astronomů, kteří měli možnost nahlédnout do hlubin vesmíru, fotografie astrálních útvarů také existovaly a přestože tedy máme důkazy stejné váhy (několik jedinců cosi tvrdících a pár fotografií), tak této zprostředkované informaci se zdráháme uvěřit.

Ale nechme opět promluvit jednoho z našich čtenářů, paní Kateřinu H. z Rychnova nad Kněžnou.

S mojí sestrou jsme měli skvělý vztah. V podstatě jsme měly jedna druhou, jelikož rodiče se nám zabili při autonehodě. Moje sestra Pavla byla starší jak já, a tak se ujala mé výchovy a já tak nemusela do dětského domova. Dospěla jsem, našla si chlapce, odmaturovala a vystudovala. Pak přišla další rána osudu. Pavle našli rakovinu a přes veškerou léčbu má sestra zemřela. Byla jsem u ní do poslední chvíle a bylo mi hodně zle.

Než Pavla zemřela, řekla mi, že nemám být smutná, jelikož ona přeci neumírá. Jen odchází za rodiči. A že na mne bude stejně dávat pozor, jelikož jsem prostě trdlo a ona má za mne odpovědnost. No, přes veškerý její optimismus a životní postoj mi to nebylo k ničemu a já se sesypala. Ale život jde dál, takže i já se ze sestřiny smrti vzpamatovala. Byla jsem sama bez rodiny. Měla jsem sice přítele, ale ten hodně pracoval, takže jsme se moc často neviděli. Vlastně to byl takový vztah nevztah.

Ale proč to všechno píšu. Jednou večer jsem se vracela z práce domů. Byl to na podzim, bylo sychravo. Jela jsem večerním vlakem z Týniště nad Orlicí. Vystoupila jsem a šla na autobus. Nechtělo se mi jít v dešti domů pěšky. Stála jsem na zastávce a čekala. Byla tu jen jedna žena, která se dívala na jízdní řád. Pak se otočila a já myslela že omdlím. Ta žena byla Pavla. Dívala se na mne a pak natáhla ruku ke mně a řekla:

„Kačko, pojď se mnou.“

Nevěděla jsem, co mám dělat, zda jsem se náhodou nezbláznila. Moje mrtvá sestra stojí předemnou a říká mi, že ji mám následovat. To chtěla abych už také umřela?

„Kačko, pojď. Teď!“

Jako ve snách jsem udělal několik kroků směrem k sestře, která mezi tím vyrazila směrem k mému domovu.

„Pavli?“ vydralo se mi konečně ze sevřeného krku. Nějak mi pořád nedocházelo, jak je možné, že moje mrtvá sestra stojí přede mnou a někam mne vede. Ušli jsem asi tak patnáct metrů, když se ozvalo rachot motoru a pak rána. Leknutím jsme se otočila. Na místě, kde jsem původně stála bylo auto plné opilých mladíků, kteří nezvládli řízení a najeli na chodník. Otočil jsem se zpět na Pavlu, ale ta byla pryč. Pak mi to došlo. Moje sestra přišla, aby mne odvedla z té zastávky, jelikož kdybych tam stála ještě o chvilku déle, ti opilí blbci by mne srazili. Pavla udělala to, co slíbila, že bude dělat. Teď už vím, že není mrtvá. Že pořád žije, jen je prostě jinde.

Koho paní Kateřina viděla? Zjevila se jí opravdu sestra, aby jí zachránila? Nebo si ji jen spletla s onou ženou, která byla na autobusové zastávce s ní. Ale pokud to byl cizí člověk, proč ji ona paní oslovila jménem a řekla ať ji následuje? Proč ji odvedla z té zastávky? Vždyť ona žena přeci nemohla vědět, co se stane o několik minut později.

Jak je naším zvykem, ptáme se na názor odborníka na tyto věci, pana Jindřicha.

„Tohle je ukázkový příběh, jak duch mrtvého varuje někoho kdo ještě žije. Stává se to poměrně často. Rodiče varují své děti, mrtvý partner zase toho stále živého. Setkáváme se s tím po celou dobu lidských dějin. Někteří teologové a mystici sice varují, že se nejedná o naše drahé zemřelé příbuzné, či přátele. Vycházejí z katolické teze, že duchové mrtvých spí, dokud nebudou v den posledního soudu vzkříšeni k věčnému životu, nebo věčnému zatracení a tudíž ti, co se nám zjevují jsou démoni. Je ovšem zvláštní, že pekelní démoni nám tedy zachraňují životy, ukazují cestu ze zdánlivě neřešitelných situací a podobně. Je samozřejmě na každém z nás, co si bude myslet, ale je fakt, že naši mrtví za námi občas přicházejí. Někdy ve snech, někdy až příliš skutečně. Ale nikdy ne bezdůvodně. V tomto příběhu došlo k dost opravdovému a konkrétnímu kontaktu. Mrtvá sestra zachránila tu živou. Možná i před smrtí. Lidé by si měli opět uvědomit to, co naši předkové věděli s naprostou jistotou. Že mrtví jen odcházejí. Nepřestávají existovat. Jsou prostě jen jinde. Tam, kam za nimi dříve či později přijdeme. Ať jsme jakékoliv víry, či náboženství. To jsou totiž jen lidské konstrukty. Bůh si na podobné hlouposti nehraje.“

K tomu není co dodat.

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy