Venuše je druhá planeta od Slunce a šestá největší planeta. Staří Římané mohli na obloze snadno vidět sedm jasných objektů: Slunce, Měsíc a pět nejjasnějších planet: Merkur, Venuši, Mars, Jupiter a Saturn. A tak planety pojmenovali po bozích. Venuše je pojmenována po starověké římské bohyni lásky a krásy, která byla starým Řekům známá jako Afrodita. Většina povrchových útvarů na Venuši je pojmenována v ženském rodě. Je to také jediná planeta pojmenovaná po bohyni.
Venuše je planeta zahalená v oblacích pojmenovaná po bohyni lásky a často se jí říká dvojče Země. Ale to je jen zdánlivé. Pokud bychom se tam dostali, zjistíme, že podmínky na jejím povrchu jsou pekelné. Náš nejbližší planetární soused, druhá planeta od Slunce, má povrch dostatečně horký, aby roztavil olovo. Atmosféra je tak hustá, a navíc je Venuše zahalená mračny, takže na to tam vypadá jako při silně zataženém dni.
V některých ohledech je spíše opakem Země než dvojčetem.
Venuše obíhá kolem Slunce v průměrné vzdálenosti 108 milionů kilometrů , tedy 0,72 astronomických jednotek. Jedna astronomická jednotka (zkráceně AU) je vzdálenost od Slunce k Zemi. Jedna AU je 149,6 milionů kilometrů. Z této vzdálenosti trvá slunečnímu světlu cesta ze Slunce na Zemi asi 8 minut. Na Venuši to slunečním fotonům trvá minut 6.
Podobnost Země k Venuši je věcí perspektivy. Planeta je téměř stejně velká jako Země. Její průměr na rovníku je asi 12 104 kilometrů , oproti zemskému průměru 12 756 kilometrů. Pro pozorovatele na Zemi je Venuše po Slunci a Měsíci nejjasnějším objektem na obloze. Dříve si lidé mysleli, že Večerní a Jitřní hvězda, jsou dva různé objekty, proto ta večerní je Venuše – bohyně lásky a ta jitřní je Lucifer – bůh světla.
Protože oběžná dráha Venuše je blíže Slunci než naše, obě se – z našeho pohledu – od sebe nikdy nevzdalují. Proto naši předkové i my vidíme Venuši ve dvou podobách: nejprve v jedné orbitální poloze (Jitřenka), poté v jiné (Večernice), jen v různých ročních obdobích. O tomto jevu jsme se již zmiňovali v jiném článku.
Nejblíže k Zemi je Venuše asi ve vzdálenosti 38 milionů kilometrů. V tu chvíli ale Venuši nevidíme, jelikož je mezi námi a Slunce. Výjimečně ji můžeme v tento okamžik vidět když přechází přes sluneční kotouč. Ten poslední se odehrál 6.června 2012 a další bude v prosinci roku 2117.Ale většinou jsou obě planety dále od sebe. Merkur, nejvnitřnější planeta, ve skutečnosti tráví více času v blízkosti Země než Venuše. Kdo se na Venuši podívá dalekohledem, zjistí, že fázuje stejně jako Měsíc a také Merkur. Jen u Venuše celý cyklus trvá poněkud déle než jeden měsíc. Tento jev pozoroval i Galileo Galilei čímž potvrdil heliocentrickou teorii Mikuláše Koperníka.
Venuše má jednu zvláštnost. Jako jediná z planet se točí pozpátku, navíc zdejší den je delší než zdejší rok a postrádá jakékoli zdání ročních období. Strávit den na Venuši by byl tedy docela dezorientující zážitek – to znamená, pokud by vás vaše kosmická loď nebo skafandr dokázaly ochránit před teplotami 475 Celsia . Za prvé, váš „den“ by byl dlouhý 243 pozemských dní – dokonce déle než rok Venuše (jedna cesta kolem Slunce), která trvá pouze 225 pozemských dní. Za druhé, kvůli extrémně pomalé rotaci planety by od východu do západu Slunce trvalo 117 pozemských dnů. A mimochodem, Slunce by vycházelo na západě a zapadalo na východě.
Během čekání nečekejte žádnou sezónní úlevu od neutuchající teploty. Na Zemi, jejíž osa rotace je nakloněna asi o 23 stupňů, zažíváme léto, kdy naše část planety (naše polokoule) přijímá sluneční paprsky příměji – v důsledku tohoto naklonění. V zimě náklon znamená, že paprsky jsou méně přímé. Na Venuši takové štěstí nemá: Její velmi mírný sklon je pouze tři stupně, což je příliš málo na to, aby produkovala znatelné roční období.
Kdysi to však mohl být obyvatelný oceánský svět jako Země, ale to bylo nejméně před miliardou let. Prudký skleníkový efekt proměnil veškerou povrchovou vodu na páru. Současný povrch plný vulkanických hornin je drcen vysokými teplotami a tlakem, který by rozmačkal i ponorku. Na otázku, zda je dnes povrch Venuše pravděpodobně životodárný, můžeme dát rychlou odpověď: „Ne“.
Přesto tam život být mohl. Všechny ingredience tam jsou, nebo alespoň bývaly. Studiem toho, proč se náš sousední svět vydal tak odlišným směrem s ohledem na obyvatelnost, jsme mohli zjistit, co by mohlo jiné světy napravit. A i když to může znít absurdně, nemůžeme život na Venuši úplně vyloučit. Teplota, tlak vzduchu a chemie jsou mnohem příjemnější nahoře, v těch hustých žlutých mracích. Ve vzdálenosti asi 50 kilometrů od povrchu Venuše se teploty pohybují 30 až 70 stupňů Celsia. Tento teplotní rozsah by mohl pojmout pozemský život, jako jsou „extremofilní“ mikroby. A atmosférický tlak v této výšce je podobný tomu, který najdeme na zemském povrchu.
Na vrcholcích Venušiných mraků, kde vanou větry o rychlosti až 360 km/h , nacházíme další zajímavost. Objevují se zde trvalé tmavé pruhy. Vědci zatím nejsou schopni vysvětlit, proč tyto pruhy zůstávají nedotčené, a to ani uprostřed větru o síle hurikánu. Tato útvary také absorbují UV záření.
Nejpravděpodobnější vysvětlení jsou jemné částice, ledové krystaly nebo dokonce chemická sloučenina chlorid železa. I když je to mnohem méně pravděpodobné, další možností, kterou astrobiologové zvažují, je, že tyto pruhy by mohly být tvořeny mikrobiálním životem Astrobiologové poznamenávají, že prstencové vazby atomů síry, o kterých je známo, že existují v atmosféře Venuše, by mohly poskytnout mikrobům jakýsi povlak, který by je chránil před kyselinou sírovou. Tyto praktické chemické pláště by také absorbovaly potenciálně škodlivé ultrafialové světlo a znovu ho vyzařovaly jako viditelné světlo.
Této teorii napovídají měření z některých sovětských sond řady Veněra skutečně detekovaly částice ve spodní atmosféře Venuše o délce mikronu – zhruba stejné velikosti jako bakterie na Zemi.
Žádný z těchto nálezů neposkytuje přesvědčivé důkazy o existenci života v oblacích Venuše. Ale otázky, které vyvolávají, spolu s Venušiným zmizelým oceánem, jejím silně vulkanickým povrchem a dalšími záhadami, jsou přesvědčivým důvodem pro mise, které mají prozkoumat naši temperamentní sesterskou planetu.
Pokud bychom mohli rozdělit Venuši a Zemi na polovinu, pól na pól, a umístit je vedle sebe, vypadaly by pozoruhodně podobně. Každá planeta má železné jádro obalené horkým horninovým pláštěm; nejtenčí kůže tvoří skalnatou vnější kůru. Na obou planetách se tato tenká kůže mění a někdy vybuchuje v sopky v reakci na odliv a proudění tepla a tlaku hluboko pod ní.
Na Zemi pomalý pohyb kontinentů po tisíce a miliony let přetváří povrch, proces známý jako „desková tektonika“. Něco podobného se mohlo stát na Venuši na začátku její historie. Dnes by mohl fungovat klíčový prvek tohoto procesu: subdukce neboli posun jedné kontinentální „desky“ pod druhou, což může také spustit sopky. Subdukce je považována za první krok k vytvoření deskové tektoniky. Venuše má údolí a vysoké hory poseté tisíci sopek. Její povrchové útvary – většinou pojmenované po skutečných i mýtických ženách – zahrnují Ishtar Terra, skalnatou hornatou oblast o velikosti Austrálie poblíž severního pólu, a ještě větší oblast o velikosti Jižní Ameriky zvanou Aphrodite Terra, která se táhne napříč rovníkem. Jedna hora dosahuje 11 kilometrů, což je výše než Mt. Everest. Pozoruhodné je, že kromě Země má Venuše zdaleka nejméně impaktních kráterů ze všech kamenných planet.
Kosmická loď NASA Magellan , která ukončila pětiletou misi k Venuši v roce 1994, mapovala povrch pomocí radaru. Magellan viděl zemi extrémního vulkanismu – relativně mladý povrch, nedávno přetvořený (z geologického hlediska) a řetězy tyčících se vulkanických hor.
Sovětský svaz vyslal řadu sond k Venuši v letech 1961 až 1984 v rámci svého programu Veněra. Deset sond se dostalo na povrch a několik fungovalo krátce po přistání. Nejdelší přeživší vydržela dvě hodiny; nejkratší, 23 minut. Fotografie pořízené předtím, než se sondy usmažily, ukazují pustou, šerou a skalnatou krajinu a oblohu, která má pravděpodobně nějaký odstín sírově žluté.
Zdá se, že sopky a tektonické síly vymazaly většinu stop raného povrchu Venuše. Novější modely počítačů naznačují, že k obnově povrchu mohlo docházet po kouscích po delší dobu. Průměrné stáří povrchových útvarů může být až 150 milionů let.
Atmosféra Venuše je jedním z extrémů. S nejžhavějším povrchem ve Sluneční soustavě, kromě samotného Slunce, je Venuše ještě teplejší než Merkur. Atmosféru tvoří převážně oxid uhličitý – stejný plyn, který řídí skleníkový efekt na Venuši a Zemi – s mraky složenými z kyseliny sírové. Akorát že atmosféra Venuše obsahu 98 % CO 2 a atmosféra Země cca 0,04 %. Díky skleníkovému efektu je na povrchu Venuše teplota 475°C, na Zemi takový extrém nehrozí.
Venuše je jednou z pouhých dvou planet v naší sluneční soustavě, která nemá měsíc, ale má kvazi-satelit, který se oficiálně jmenuje Zoozve . Tento objekt byl objeven 11. listopadu 2002 Brianem Skiffem na Lowell Observatory Near-Earth-Object Search (LONEOS) ve Flagstaffu v Arizoně, projekt financovaný NASA, který skončil v únoru 2008.
Kvazi-satelity, někdy nazývané kvaziměsíce, jsou asteroidy, které obíhají kolem Slunce a přitom zůstávají blízko planety. Dráha kvazi-satelitu je obvykle protáhlejší a méně stabilní než dráha planety. Časem se tvar dráhy kvazidružice může změnit a může se vzdálit od planety.
Podle Mezinárodní astronomické unie (IAU), organizace, která pojmenovává vesmírná tělesa, je Zoozve prvním identifikovaným kvazi-satelitem velké planety. Země má také kvazi-satelity, včetně malého asteroidu objeveného v roce 2016.
Na základě jeho jasnosti odhadují vědci z NASA Jet Propulsion Laboratory (JPL) velikost Zoozve v rozmezí od 200 metrů do 500 metrů.
Zajímavé je, že Zoozve také obíhá relativně blízko Země, ale nepředstavuje hrozbu pro naši planetu. Na dalších 175 let se Zoozve dostane k Zemi nejblíže v roce 2149, kdy bude vzdálená asi 3,5 milionu kilometrů, neboli asi 9krát větší vzdálenost od Země k Měsíci.
I když má Venuše podobnou velikost jako Země a má podobně velké železné jádro, planeta nemá své vlastní vnitřně generované magnetické pole. Místo toho má Venuše to, co je známé jako indukované magnetické pole. Toto slabé magnetické pole vzniká interakcí magnetického pole Slunce a vnější atmosféry planety. Ultrafialové světlo ze Slunce excituje plyny v nejvzdálenější atmosféře Venuše; tyto elektricky excitované plyny se nazývají ionty, a proto se tato oblast nazývá ionosféra (Země má také ionosféru). Sluneční vítr s sebou nese magneticky nabité částice. Když se tyto částice interaguje s elektricky excitovanou ionosférou Venuše, vytvářejí nebo indukují zde magnetické pole. Toto indukované magnetické pole obklopuje planetu a má tvar prodloužené slzy nebo ocasu komety, když sluneční vítr vane kolem Venuše a směrem ven do sluneční soustavy. Zdá se, že je toho hodně, co nám tato planeta může odhalit.
(zdroj:NASA)
foto: archiv
