Únor. Už jen z toho jména čiší chlad. Poslední zimní měsíc obvykle přinášel již jen smrt. Bylo to logické. Docházely zásoby, s tím přišel hlad a nemoci. I severoameričtí indiáni nazývali únor měsícem hladu. A přece…
S počátkem února je spojen svátek Imbolc. Tento svátek označuje období, přelomu mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností. Přestože v reálu je ještě hluboká zima, Imbolc byl vlastně již prvním jarním svátkem. V této době se totiž rodí jehňata, což znamenalo pro naše pohanské předky první symboly nastávající hojnosti.
V keltském prostředí byl tento svátek slaven na poctu bohyně Brigit, bohyni kovářství, plodnosti, dobytka, úrody, věštění a básnictví.
Brigid znamená ,,Vznešená“. Tato keltská Brigid je zpodobňována jako panenská nevěsta, čekající na boha Slunce. Podle legendy povstává Brigit ze zimní temnoty, nahá tančí ve vlnách moře, kolem jejích boků se ovíjí had, a z jejich spojení vzniká svět. Na jaře ohnivý had vylézá z podzemí a způsobuje oblevu. Nastává čas očisty těla i duše. Brigid nosí na svém srdci křišťál, na znamení vnitřní očisty. Konají se ženské rituály na oslavu bohyně přírody, plodnosti a životadárného Slunce. Na počest Brigit se na konci léta pletou slaměné kříže, pro zimní ochranu a bezpečí všech bytostí a domovů, během roku ochraňují stavení, chlévy a úrodu. Centrem jejího kultu bylo Kildare v Irsku, její kamenná hlava byla údajně uctívána na kopci Corlecku v hrabství Cavan na severu Irska. Britští Keltové ji nazývali Brigantia a Galové ji zase říkali Brigindo. Možná se od této bohyně odvozuje i keltský kmen Brigantů.
Bohyně Brigantia nebyla po christianizaci Irska a celkově keltského světa zapomenuta. Církvi se nepodařilo tuto vznešenou bohyni vymazat z paměti lidu, tak ji nakonec začlenila do svého stáda. Zrodila se svatá Brigita, jíž je dodnes svátek Imbolc zasvěcen.
Imbolc je svátkem naděje a světla. Zimě už docházel dech, leckde se skutečně začaly objevovat již první sněženky, zvláště tam, kde díky klimatickým podmínkám zima nebyla tak dlouhá a její sevření příliš kruté.
S Imbolcem souvisí i svátek Hromnice. Hromnice jsou jen další tématickou částí Imbolcu. Světlo hromniček – svící svěcených na Hromnice, mělo totiž v prvotním významu připomenout Slunci jeho návrat. V podstatě šlo o volání slunečního tepla a světla v rámci magické imaginace.
Plamen svíce představuje světlo Slunce. Světlo je bráno jako nejčistším vyjádřením života, radosti a lásky. Hořící svíce je symbolem magického a harmonického prostoupení ducha a hmoty. Trpělivým soustředěním se na plamínek svíčky snáze dokážeme koncentrovat svou mysl a napojit se tak na vesmírnou energii díky které je možno komunikovat s bohy. Plamen světla svíce probudí oči duše, potom se napojíme na světlo spirituální.
Oslavy svátku Imbolc začínaly 1. února večer se sluncezápadem. V tu chvíli totiž končil starý a zároveň poslední lednový den. V tu chvíli se zhášely ohně, aby se opět v tu samou chvíli zapalovaly nové, silné.
Nutno si uvědomit, že duchovní život našich předků byl velice propojený a žádný rituál nebyl bezdůvodný. Podobná situace nastávala při noci Yule, což je zimní slunovrat. Tehdy se zapalovaly také nové ohně, které měly chránit před temnotou, připomínat Slunce a očišťovat. Na Imbolc se tento rituál opakoval, ale z jiného důvodu.. Lidé poděkovali jeho duchům a oheň uhasili, jelikož zimní oheň splnil svou úlohu a měl si odpočinout. Nový oheň znamenal nový začátek, nové jaro a nový život. Rozhořel se oheň ve výhni a začaly se kovat zemědělské nástroje. Však bohyně Brigit je i bohyní kovářů.
S příchodem jara se odstraňovaly i stromky a větve s výzdobou z období Slunovratu (dnes Vánoc). Temnota zimních dlouhých nocí odcházela a moc démonů tím pádem slábla.
Jako mnoho dalších, tak ani tento svátek svou podstatou nebyl zapomenut, i když se o to tehdy nová křesťanská ideologie pokoušela.
A tak i svatá Brigita nese atributy bohyně Brigit. A s bohyní Brigit se dá ztotožnit i germánská bohyně Idunn. Bohyně jara a života. Tyto svátky a božské bytosti jsou neustále součástí našich životů a kulturního dědictví.
Koloběh roku se opět pootočil a tak se k nám opět blíží jaro. Zkusme se tedy, aspoň na chvíli, oprostit od starostí a problémů které nese doba a náš způsob života a ponořme se do hlubin vlastní duše kde jsme stále ti samí lidé, jako byli naši předkové. A zkusme tyto svátky prožívat. Se vším všudy. Byly totiž o životě a pokoře před Přírodou.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Tvoje přiběhy
